Na dveřích, za nimiž se rodila nová verze věčné legendy, americký film Zorro: Tajemná tvář, určitě visel nápis Intelektuálům a experimentátorům vstup zakázán. Tvůrčí tým totiž věděl, že na půdorysu dobrodružné podívané s ostrými kordy a svůdnými ženami nic neruší víc nežli novátorské ambice a že "moderní" Zorro, aktualizovaný dejme tomu v postavu současného odžínovaného rebela pod vlajkou Greenpeace, by spolehlivě vyhnal diváky z kina.
Kdo tedy čeká pohlednou romantickou pohádku, nezklame se. Pro kultovní znalce sice zůstává králem dávný Zorro Fairbanksův, ovšem v dnešní nabídce trikových příšer docela potěší už jenom pohled na "opravdické mužské", aristokratického Anthonyho Hopkinse a plebejsky rošťáckého Antonia Banderase. A pouze dva tupé znaky hollywoodské kletby, sociální výkřiky (doboví "bídníci" v krvi a prachu zlatých dolů) a nasládlé rodinné výlevy nad kolébkou, kazí žánrovou čistotu zorrovského mýtu.
Naštěstí na druhé misce vah leží jiná dvojice prvků, které se vydařily: skvělá choreografie šermířských scén, spojující výraz takřka baletní se situačním humorem, a onen vzrušující nádech hispánského "ohně v žilách", pulsující rytmus vášnivého flamenka, který sálá i z upjatých korzetů. Tak uhrančivě působí Banderasovo taneční sólo s podobně nespoutanou seňoritou (Catherine Zeta-Jonesová) a zvláště originální souboj téhož páru, kdy kord pobaveného "druhého" Zorra rafinovaně stíná ramínka hrdinčiny spodničky - ve vší cudnosti ovšem! Zorro "první", Hopkinsův, si zas něžně pohrává s odkazy od hraběte Monte Christa ke Třem mušketýrům po letech a vychutnává humor lekcí, kdy svého následníka Banderase, původně opilého zloděje koní, učí artušovské cti i vybranému chování, aby mohl v masce kavalíra proniknout mezi nepřátele. Těm vévodí párek ústředních zloduchů tak rozkošně prohnilých, že pes by od nich kůrku nevzal.
Nový Zorro se zkrátka hrdě, s úsměvnou nostalgií hlásí k tradiční značce, počínaje dynamickým nástupem mstitele hned v prvních minutách a konče jeho efektní jezdeckou siluetou proti zapadajícímu slunci. Bohužel k akčnímu finále tvůrci ještě nalepili cituplné dovětky od Zorrova domácího krbu - přitom hrdina má odcházet s vítězným praporem a polibkem, ne v papučích taťky - vysloužilce.
Kdo tedy čeká pohlednou romantickou pohádku, nezklame se. Pro kultovní znalce sice zůstává králem dávný Zorro Fairbanksův, ovšem v dnešní nabídce trikových příšer docela potěší už jenom pohled na "opravdické mužské", aristokratického Anthonyho Hopkinse a plebejsky rošťáckého Antonia Banderase. A pouze dva tupé znaky hollywoodské kletby, sociální výkřiky (doboví "bídníci" v krvi a prachu zlatých dolů) a nasládlé rodinné výlevy nad kolébkou, kazí žánrovou čistotu zorrovského mýtu.
Naštěstí na druhé misce vah leží jiná dvojice prvků, které se vydařily: skvělá choreografie šermířských scén, spojující výraz takřka baletní se situačním humorem, a onen vzrušující nádech hispánského "ohně v žilách", pulsující rytmus vášnivého flamenka, který sálá i z upjatých korzetů. Tak uhrančivě působí Banderasovo taneční sólo s podobně nespoutanou seňoritou (Catherine Zeta-Jonesová) a zvláště originální souboj téhož páru, kdy kord pobaveného "druhého" Zorra rafinovaně stíná ramínka hrdinčiny spodničky - ve vší cudnosti ovšem! Zorro "první", Hopkinsův, si zas něžně pohrává s odkazy od hraběte Monte Christa ke Třem mušketýrům po letech a vychutnává humor lekcí, kdy svého následníka Banderase, původně opilého zloděje koní, učí artušovské cti i vybranému chování, aby mohl v masce kavalíra proniknout mezi nepřátele. Těm vévodí párek ústředních zloduchů tak rozkošně prohnilých, že pes by od nich kůrku nevzal.
Nový Zorro se zkrátka hrdě, s úsměvnou nostalgií hlásí k tradiční značce, počínaje dynamickým nástupem mstitele hned v prvních minutách a konče jeho efektní jezdeckou siluetou proti zapadajícímu slunci. Bohužel k akčnímu finále tvůrci ještě nalepili cituplné dovětky od Zorrova domácího krbu - přitom hrdina má odcházet s vítězným praporem a polibkem, ne v papučích taťky - vysloužilce.
