Krotké a nudné romance
Do kategorie zbytečností spadá romantická komedie Rozchod! Hrají v ní sice Vince Vaughn a Jennifer Anistonová, ale veskrze jde o plzákovskou poradnu, žvanivou a slzavou, v níž si každý druhý amatér hraje na psychologa.
On a ona se sice navenek rozcházejí, ale ve skutečnosti spíše jen pubertálně provokují a vnitřně trápí, pročež je utrápený celý film. Vtipem nemá ani na Woodyho Allena, ani na Válku Roseových.
Manželé z Rozchodu! jsou vlastně stejně matní jako zamilovaní školáci ve filmu Let’s Dance, v němž se navzdory názvu tančí jen málo. Víc se mluví a hlavně vychovává.
Zajímavé je, že v baletní škole nevedou vychrtlé víly, nýbrž dobře živené slečny – zřejmě proto, aby hrdinka při hledání sdostatek silného partnera musela padnout na uličníka z ulice. Takže se rozvíjí sociální téma, léčba uměním, krotká studentská romance – a pohyb, ač výtečný, se krčí úplně vzadu. Hříšný tanec zůstává o dvě ligy výš.
Pravda, Channing Tatum v hlavní roli Let’s Dance je fešák, ale taky smolař, protože zároveň se představuje v ještě zbytečnějším kousku Super náhradník. Shakespearův Večer tříkrálový přesadili tvůrci do současné školy, kde se dívka převléká za svého bratra, aby mohla hrát fotbal.
Snímek s původním názvem Ona je muž se hereckým pitvořením a bezobsažností vyrovná českému seriálu On je žena. Dětinský? Slabé slovo, prostě je nebetyčně sladce pitomoučký, snesitelný tak do deseti let.
Dvakrát v kubánském rytmu
Další novinky přicházejí po dvojicích: dvakrát kubánské rytmy, dvakrát dokument. Film Havana Blues zdobí především skvělá hudba nečekaného typu: místo folkloru se předvádí tamní rock, dokonce metalové podzemí, nemluvě o překvapivě rebelských textech.
Město má domáckou, otřískanou, ale slunečně nakažlivou náladu a děj, ač připomíná jen leporelo věčné volby zůstat – odejít, se více než politikou řídí lidskými pocity, smutkem a steskem.
Tesklivou krásu Havany opěvuje i Ztracené město, avšak přestože též okouzluje nádhernou hudbou, a navíc nositele sametového hlasu i pohledu Andyho Garcíu podpořili hvězdní kolegové Bill Murray a Dustin Hoffman, filmařsky se retrosnímek o nástupu Castrovy éry až ostudně rozpadá.
Z narůstání patosu čiší, že jde o Garcíovo příliš osobní téma; jiný režisér by našel odstup, tvar a řád. Bohulibý návrat dokumentů do kin kalí zjištění, že předvádějí vesměs totéž, místopis figurek ze zapadlých "konců světa".
Marko Škop našel ten svůj v šarišském regionu, jeho Iné svety však svou stavbou až překvapivě připomínají nedávný severočeský Kamenolom Boží od Břetislava Rychlíka – i v tom, že svede vzorek svérázných občanů na vyvýšené místo kraje.
Okouzlený úžas nad tím, že všude žijí dobří lidé, zahrnuje opět vděčné typy v čele s rapujícím Romem a sociologie se opět zvrhává v moralitu, zde nářek nad konzumním životním stylem a televizí zvláště.
Korejská výjimka
V dokumentu Sejdeme se v Eurocampu sleduje Erika Hníková podobný mikrosvět v kostce: vísku, kde spolu válčí myslivci, sokolové a hasiči a jejíž starosta míří do Evropy, kdežto místním chybí hospoda.
Na rozdíl od předfilmu, něžné miniatury o rádobymodelce Čtyři kroky dvojpůlka, v Eurocampu už Hníková víc aranžuje a do lehkosti vtipu se jí mísí pivní stesk po časech spolkaření.
K uměleckým výšinám se hlásí jen korejská Nebohá paní Pomsta, závěr trilogie o různých podobách msty, jíž po minulém hrdinovi strhujícího díla Oldboy vládne pro změnu žena.
Poetické vidění s barevnou hrou sice zůstává, ale mění se typ vyprávění: působivé okamžiky trýzně, ponížení i černého smíchu mají snový, mírně loutkový, zkrátka strojenější ráz.
Je to pořád stylizace obdivuhodná, ale už za hranicí služby příběhu, jemuž ubírá urputně naléhavou přímost. Nicméně kdo si dá těsně po sobě Super náhradníka a Pomstu, neuvěří, že obojímu se říká film.
