"Je to v hajzlu, už pomalu nedokážu psát ty svoje verše. Nejde to... A kurva, proč by taky mělo jít? Je to moc divný, když čtyřicetiletej chlápek píše poezii... To už se musí mít člověk pořádně rád, to musí nastat masivní egoistická hysterie, aby to mohlo pokračovat. Takovýhle sebestředný hovado ze sebe a sám sobě dělat nebudu, ale co budu dělat, to nevím," tak prý před třemi lety v letenské hospodě smutnil básník - a dal se na prózu. Soubor ironických povídek s názvem Konec světa, které laskavě i krutě vyprávějí o Češích posledních let a jež spojuje postava Jana Beneše, Haklovi vydalo Argo.
Proč je divné, když čtyřicetiletý chlápek píše poezii? V literatuře přece žádná taková striktní věková omezení neplatí.
Pro mě asi jo, před třemi lety jsem přišel domů - a začal psát povídku. Šlo to báječně, oproti dobám, kdy jsem se mořil s verši... Teď jsem u počítače proseděl třeba osm hodin a vůbec mi to nevadilo. Tak jsem začal psát prózu. A kdo čte dneska poezii? Jen ti, co ji píšou, když nepočítám pár literárních kritiků. Stává se z toho takový exkluzivní klub, a mě už nebaví psát literaturu pro anděly - to už bych skoro raději napsal kuchařku, má to větší smysl. Neměl bych alespoň pocit, že píšu do prázdna.
A to není divné, když se čtyřicetiletý básník pustí do kuchařky?
V každém případě je to užitečnější. Třeba takový bramborový dort, který uměla moje babička - na jazyku se rozplýval! Recepis jsem od babičky zdědil, a taky proto bych tu kuchařku chtěl opravdu jednou napsat: v zásobě mám podobných nápadů už několik stovek.
Jak blízko má k sobě Emil Hakl a Honza Beneš?
Emil Hakl píše o Honzovi Benešovi. Je to pozorovatel, který si všímá věcí, které Beneš nevidí.
A Emil Hakl se také schovává před životem jako jeho předobraz?
Schovával se před zodpovědností. Což je, myslím, v rámci možností přípustné. Dělá to kdekdo.
A stále nosí v kapse kudlu?
No. Každý správný muž má v kapse nůž. (Emil Hakl se směje a pomalu zašmátrá v kožené tašce. Vytáhne půlmetrovou dýku s tmavým pouzdrem.) To je pozůstatek romantických časů, ne že bych se bál.
Všechny ty neuvěřitelné historky, o kterých píšete v Konci světa a ze kterých někdy až mrazí, se opravdu staly?
Až na jednu... jo. Jinak to snad ani nejde, každý spisovatel píše o sobě a o svých zážitcích - ale jen málokterý to přizná. I většinu autentických jmen jsem ponechal.
Už se vám někdo ozval? Třeba vaše bývalé partnerky?
Ti, o kterých jsem si myslel, že budou křičet, mlčí. A těm, kterým jsem nedal důvod, jsou naštvaní. Jeden můj bývalý spolupracovník na mě chce podat žalobu. A ty ženy? Opravdu ne. Snad jen u recenze, která vyšla minulý týden v jednom literárním týdeníku, jsem měl podezření, že to psala moje bývalá partnerka. Článek byl neuvěřitelně osobní, a ta dotyčná se zaměřila na jedinou povídku, kterou rozcupovala pro její nechutnost. Napsala, že je to čistá pornografie. Pornografie, přičemž jeden z jejích základních rysů definovala jako totální oploštění citů. V mém nakladatelství se tomu tři hodiny smáli. Koneckonců byla to první věc, která mě ten týden, kdy vyšly Literární noviny, doopravdy pobavila.
Takže nepíšete pornografii?
Schválně - vzal jsem si tužku a vypisoval jsem si všechna choulostivá místa. Sám jsem byl překvapen, jak je jich málo, dají se spočítat na prstech jedné ruky. Co myslíte?
Zdůraznila bych něco jiného: většina vašich příběhů začíná a končí v hospodě...
Hm, to je pravda, v Čechách se strašlivě chlastá - a možná proto se toho v hospodě tolik dovíte.
I o konci světa, o kterém píšete?
Myslím, že konec světa už nastal někdy na přelomu 19. a 20. století. Kulturní Evropa se rozpadla a my žijeme někde po tom konci. Ale uvědomuju si, že je to čistě osobní kategorie. Co se jednomu jeví jako konec, v tom si jiný s radostí otevře flašku se šampaňským. Konec světa pro mě není jen skřípání zubů a pláč nemluvňátek. Já za konec světa považuju lhostejnost, se kterou jsme se naučili žít.
 Spisovatel Emil Hakl |
 Spisovatel Emil Hakl |
 Spisovatel Emil Hakl |
 Spisovatel Emil Hakl |
