My ženy nestárneme, moudříme

V sále je hlava na hlavě, vstupenky dávno došly, přesto stále další lidé vláčejí půjčené židle do uličky beztak už dávno ucpané stojícími. „Začíná oslava s velkým O,“ hlásí hostitelé - a přichází herečka Zita Kabátová. V neděli jí bude devadesát.

„Můj život neřídí Bůh, ale píšící páni... Jsem herečka a dostávám květiny, které jsou krásné jako já, na dvě hodiny,“ recituje vestoje, jen lehce opřena o svou hůlku, živoucí legenda prvorepublikového filmu. Málokdo dnes ví, že její otec - architekt psával dětské loutkové hry a že jejím strýcem byl vůbec první český filmový herec Josef Šváb-Malostranský.

Zato její snímky, Madla zpívá Evropě, Život je krásný, Počestné paní pardubické či komedie Muži nestárnou podobně jako pozdější Kulový blesk či nedávné Babí léto, jsou všeobecně populární. Film vůbec první, Světlo jeho očí, z roku 1936, jí zopakovala ČT k narozeninám, snímek zatím nejnovější, Želary, kde hraje po boku o pět let mladšího Svatopluka Beneše, bude mít teprve v září premiéru.

„V divadle jsme se s Benešem potkávali dost, ale ve filmu poprvé až teď v Želarech. Hrajeme tu dva staroušky, kteří zachraňují takovou mladou dívenku. Snad nás nakonec nevystřihnou,“ žertuje Kabátová, než začne vzpomínat. Co jméno, to pojem. Třeba právě se Svatoplukem Benešem jezdívali s úspěšnou milostnou komedií Modrý démant. „On když mne líbal, bylo to jemné jako vánek. Ale když mě líbal třeba Otomar Korbelář, to bylo o žebra,“ vypráví. S Korbelářem prý zažila premiéru, kde ji líbal všude, „kde mohl, kam dosáhl“, pálilo ji prý vše od hlubokého výstřihu přes celou tvář po ramena. „Až o přestávce jsem zjistila důvod: Korbelář jedl feferonky, aby jeho paní nepoznala, kolik měl štamprliček.“

Jan Pivec byl podle Kabátové výtečný herec i kamarád, ale velký hypochondr, ať si postěžovala na jakoukoli bolest, měl ji také a k ní vždy ještě jednu navíc. František Smolík zase špatně tančil a ještě hůř řídil, z volantu měl prý tak panickou hrůzu, že při scénách ve voze táhl jejich automobil na laně náklaďák a herečka musela šlapat na brzdu. Zpívala i dechovku u Karla Valdaufa, ale nejraději měla svou operetní dráhu, přestože jí Oldřich Nový prý jednou poslal psaný vzkaz: „Zito, nezpívají mi tady jako v Libuši.“ Přiznává: „I teď bych si ráda občas zakrákorala.“

Když přijde gratulovat Ondřej Havelka s písněmi z dobových filmů, vybaví se jí, jak přišla k dítěti její hrdinka ze snímku Světlo jeho očí: „Tehdy stačilo, když spadla hvězda, a bylo to. Dneska se ve filmu po sobě půl hodiny válejí, vyměňují si zubní protézy, nakonec jsou úplně nazí - kdepak tenkrát! Jen spadla hvězda a narodilo se dítě, tak to bylo prosté,“ směje se.

S písničkovým blahopřáním od Jiřího Suchého a Jitky Molavcové si jubilantka zas neodpustí srovnání současnosti s noblesní hudební scénou první republiky: „Dnešní zpěváci mlátí mikrofonem sami sebe i jiné, za našich časů se to obešlo bez cvičení,“ podotýká. Pak se rozhlédne, spatří mikrofony všude kolem, i na podlaze, a hned reaguje: „To mám něco dělat i nohama? Stepovat už nemůžu.“

Nikdo z hostů, kteří přišli blahopřát, neskrývá úžas, jak je devadesátiletá herečka svěží, vtipná, šarmantní a pohotová. Když slibují, že s ní přijdou za deset let oslavit i stovku, bystře opáčí: „Držte slovo, já ho držím taky. Nikam odtud nepospíchám.“ Sotva si třiaosmdesátiletý Jan Pixa povzdechne, že si nepřipadá v duchu názvu její nejslavnější komedie Muži nestárnou, křepká Kabátová mu hned vyloží, že skutečnost je jiná: „Kdepak muži - my ženy nestárneme. My moudříme. Musíme. Nic jiného nám, holky, nezbývá.“ A když jí popřejí lásku, odpoví: „Dobrý - to beru!“

Prvorepubliková filmová a divadelní hvězda Zita Kabátová slavila 22. dubna v kulturním domě Opatov v Praze své devadesátiny. V posledním desetiletí hrála ve filmech Král Ubu, Modré z nebe, Zapomenuté světlo a Babí léto. Objeví se také ve snímku režiséra Ondřeje Trojana Želary, který bude mít premiéru 4. září.

,