Seriál, jenž o karanténě vypráví, vznikl za ní a také se během ní vysílá, chtěl původně ve společných scénách využít herce, kteří sdílejí život i v soukromí, aby tak obešel nepřirozené nošení roušek v domácnostech, jež hrdinům nasadila konkurenční Ulice v karanténě. Bezpečnostní technik souhlasil.
Jenže pár dní před natáčením právníci ČT usoudili, že práce bez ochrany obličeje porušuje nařízení vlády, čímž by se stal seriál nelegálním. Tvůrci mohli projekt zastavit, nebo se podvolit rouškovému diktátu. Zvolili třetí cestu, udělali z nouze ctnost, protivirový štít záměrně zveličili a získali efekt navíc, nádech potrhlé sci-fi, která úředního šimla splňuje a současně se mu vysmívá.
Strukturou příhod několika sousedů se sice Láska v čase korony podobá Ulici v karanténě, ovšem kromě stylizace pod plastovými kostkami, které vyvolávají úsměvnou vzpomínku na dávný dětský seriál o podobně krabicovitém robotu Emilovi, má nápaditější situace a vtipnější dialogy.
Na jedné straně staví proti sobě dva generačně vzdálené robinsony, kteří pandemii dlouho nevěděli: student její start „propařil“ u počítačové hry, senior bez naslouchátka nebral telefony. Oběma chybí jídlo i jejich blízcí, kteří uvázli na cestách, a navzájem v sobě budí více strachu a nechuti než soucitu.
Na druhé straně prochází krizí manželský pár, kde on panicky propočítává zásoby včetně útržků toaletního papíru a ona tají svého milence. Přiznání nevěry odstartuje kouzelně Bob Dylan - ale není kam odejít, i po výbušné hodině pravdy musí dvojice zůstat uvězněná v jednom bytě. Hezky rozehráno.
Sice lze usuzovat, že v následujících dílech láska zvítězí nad lží, nenávistí i covidem-19, nicméně k pozitivnímu vyznění nekráčí seriál rovnou cestou vlezlé líbivosti. A hlavně bude zajímavé sledovat, co podnikne s oněmi kostkami, které podle nových pravidel už nejsou třeba, ale jejichž bizarnost vyrábí humor na druhou - třeba když si kvůli staříkově odezírání ze rtů má teenager místo lupičského šátku vzít „něco průhledného“. Jsou znakem, který by chyběl.
