Takže na sociálních sítích smrt mladého muzikanta Pavoneho téměř zastínila souběžný odchod letitého krále komedií Neila Simona. Nositeli Pulitzerovy ceny a čtyř oscarových nominací bylo jedenadevadesát, po zápalu plic přišly komplikace. Takový odchod rozesmutní, ale nerozdrásá.
I když by měl. Protože v Neilu Simonovi ztratil svět jednoho z vzácných nositelů myšlenky, že smích může být chytrý, hořký, dokonce tesklivý, ale ne hloupý.
Stejně jako jeho hrdinové, vesměs zfilmovaní. Stačí si vzpomenout na ztřeštěnou novomanželku z Bosých nohou v parku, na alkoholičku v Drobečcích z perníku, na armádní nováčky z Biloxi Blues nebo na Waltera Matthaua v trojroli manžela, svůdníka a otce nevěsty z povídkového Apartmá v hotelu Plaza.
Autor jim povolil kdejakou lidskou slabost či úchylku, zejména citovou pošetilost, nikoli však omezenost. Smát se tupcům, neřkuli hrubcům, to nebyl jeho styl.
Paradoxní je, že za svých začátků reprezentoval Simon takzvané bulvární divadlo neboli v širokém slova smyslu komerční zábavu. Vlastně podobně jako svého času William Shakespeare, který se od dobového zakázkáře rovněž propracoval k postu nadčasového klasika.
Jak to vlastně dělal? Ze Simonových vlastních výroků se dá sestavit docela užitečná příručka. Tak třeba: „Nemám rád psaní pro komiky. Líbí se mi psát pro herce. Nejlepšími komiky jsou nejlepší herci,“ shrnul jednu ze svých zásad, na niž se v moderní éře založené na bavičském pitvoření v buranských fraškách bohužel pozapomíná. Však také za výkony v jeho hrách dostali divadelní ceny Tony jak už zmíněný Walter Matthau, tak třeba Kevin Spacey, jehož kariéru nyní potápí nařčení ze sexuálního nátlaku.
Jindy Simon výstižně srovnal divadelní práci s filmovou. „K divadelní hře postačí dva lidé, já a režisér. U filmu jsem zažil devatenáct vedoucích pracovníků plus režiséra, který přitom dosud nenatočil nic jiného než animovaný film, plus dvě hvězdy oplývající radami, které linky vyprávění by potlačily a které zdůraznily.“
Však také Simon tvrdil, že v New Yorku žije šest milionů zajímavých lidí, kdežto v Los Angeles 72, a že „jenom v Hollywoodu vám sdělí, že jejich poslední film vydělal pouze 70 milionů dolarů, takovým způsobem, jako by to byl nějaký zločin“.
Což se vztahuje k jinému Simonovu výroku: „Nemyslel jsem na peníze. Kdybych dostal v dětství niklák, běžel bych na ulici a volal: Mám niklák! Mám niklák! Jsem bohatý! Jsem bohatý! Jako dítě jsem si vždycky myslel, že na tyhle věci nikdy nezapomenu, ale podařilo se, nemyslím na ně.“
Živil se smíchem. „Kdykoli se diváci zasmáli, cítil jsem se, že mám splněno, bylo to znamení souhlasu, že mě přijali. Pocházelo z dětství, kde smích v domě znamenal jistotu; smích v divadle je moje strava.“
A nakonec jeho vyznání lásky ke zvolené profesi: „Pokud chce být člověk svým vlastním pánem, nehodlá se spoléhat na nikoho jiného a touží žít v souladu s vlastními představami, místo aby se řídil plány druhých, pak je to dokonalé povolání. Sedět sám v pokoji šest, sedm, deset hodin, sdílet čas s postavami, které jste vytvořili, to je čisté nebe. A ne-li snad přímo nebe, pak alespoň únik z pekla.“
Neil Simon zapomněl dodat jen jednu maličkost: musí se to umět.
Což tedy uměl mistrovsky.
