Ze seriálu Kriminálka Staré město II.

Ze seriálu Kriminálka Staré město II. | foto: ČT

KOMENTÁŘ: Navoněná cenzura. Už i na videotéky uhodí evropské kvóty

  • 125
Evropská komise je starostlivá maminka, která své děti chrání před cizáckou nákazou. Před časem nařídila, že alespoň polovinu televizního programu musí tvořit evropské pořady, a teď podobný limit – přinejmenším třicet procent evropských titulů v nabídkovém katalogu – vymyslela pro streamovací služby typu Netflix nebo Amazon.

Vítejte ve svobodném světě internetu! Zákazníka se na jeho názor nikdo neptal, zjevně se počítá s jeho uvědomělým evropanstvím. Sice si chtěl za své peníze původně stáhnout americký akční film, ale když ho ve videotéce příslušné společnosti nenajde, zpětně se zastydí za zradu vkusu a rád vezme zavděk maďarským psychologickým dramatem, kterému prohnilý Hollywood musel vyklidit prostor.

Netflix, YouTube a další budou muset nabízet 30 procent děl z EU

Když se zaváděly televizní kvóty – mimochodem dotyčná směrnice nesla paradoxní volnomyšlenkářský název Televize bez hranic – důsledky na sebe nenechaly dlouho čekat. Namísto seriálů typu Kriminálka Miami či Kriminálka Las Vegas se vyrojily Kriminálka Berlín, Kriminálka Istanbul, Kriminálka Kolín, Kriminálka Paříž či Kriminálka Stuttgart, v hrdých postfederálních barvách česko-slovenské koprodukce například Kriminálka Staré Město.

Tedy vesměs slabší odvary amerických předloh, ovšem s evropským výrobním razítkem stvrzujícím, že zaměstnaly místní umělce. Podobně se daří třeba německé romantické sérii podle děl Rosamunde Pilcherové, jejíž tklivé epizody zpravidla vyplňují evropské normy na komerčních stanicích. Pravda, o tvorbě, natož snad o umění se už v červené knihovně nedá zrovna mluvit, spíš o pragmatické velkovýrobě, ale to úřad neřeší. Hlavně že se plní.

A teď se tedy schyluje k novému limitu videoték – neměla by se směrnice jmenovat Stahování bez hranic? Odhlasovat se má již letos v prosinci a firmy typu Netflixu či Amazonu dostanou dvacet měsíců na to, aby ve svých knihovnách nastřádaly alespoň třicet procent takzvaně lokálního obsahu, to jest děl vyrobených v zemích Evropské unie.

Navíc je to jen začátek, jednotlivé země si budou moci stanovenou kvótu ještě zvednout na čtyřicet procent a přidat vlastní pravidla – třeba v Německu už se mluví o jakémsi příplatku k předplatnému, z něhož se bude podporovat národní tvorba. Jinými slovy: klientovi streamovacích služeb se omezí výběr a za to si ještě připlatí, aby mohly vznikat nové díly Rosamunde Pilcherové.

Teoreticky vzato by člověk mohl být relativně v klidu, dokud pod „lokální obsah“ spadají Sherlock, Červený trpaslík nebo Zázračná planeta; britská tvorba představuje přece jen jistotu. Jenže na obzoru je brexit – a co když některou moudrou hlavu na lince mezi Bruselem a Štrasburkem napadne, že britské už není evropské, tudíž do třicetiprocentního objemu nespadá?

Chcete nabízet ke stahování Sherlocka? Jak libo, ovšem za jednoho londýnského detektiva musíte přihodit jednoho pařížského komisaře a jednoho vyšetřovatele z Berlína. Vlastně raději jednu vyšetřovatelku, protože povinný podíl ženských hrdinek už se taky rýsuje na obzoru.

A co budeme regulovat příště?

Dejme tomu muziku, v poměru jeden hit Madonny ku šesti nezapomenutelným písním ze soutěže Eurovize. Nebo obrazy. Nebo knihy. V Evropské komisi, potažmo v Evropském parlamentu už budou nejlépe vědět, co se nám má líbit. Což je vlastně jen záchranářsky navoněná, umírněnější varianta toho, co se nám líbit nesmí. Tedy cenzury.