Obava, že strašák jménem umělá inteligence vezme umělcům práci, už otřásá Hollywoodem, ovšem tuzemští tvůrci mohou být ještě chvíli v klidu – alespoň za časů energetické krize. Aby počítače pokryly každoroční zdejší spotřebu filmů, seriálů, minisérií a jiných produktů zábavního průmyslu, musela by se pro ně vyčlenit vlastní elektrárna.
Na druhé straně, mezi umělým a uměleckým neleží vždycky vyloženě hluboká propast. Opravdu by se dalo mluvit o tragédii, kdyby umělá inteligence dostala na starost třeba nekonečné sladkobolné telenovely? Beztak jsou už dneska jedna od druhé k nerozeznání, stačilo by počítačovému scenáristovi zadat základní data.
Například muž A miluje ženu B, jenže B je provdaná za muže C, zatímco C, jak určuje korektní diktát doby, tajně miluje A. Přihodí se dvě ateliérová prostředí, aby výroba nevyšla příliš draze, jedna svatba, jeden pohřeb, digitální bouřka, muzika z hudební banky a zítra se může točit, divák zaručeně rozdíl nepozná.
Zato by ho poznal živý tvůrce ve své peněžence. Kdo by pak byl vlastně autorem takového díla: zadavatel rámcové historky, programátor, který soubor požadavků do počítače nasype, či sám přístroj?
Nebo podle jakého klíče by se dělili o honoráře, o tantiémy z repríz, neřkuli o čestné pozice v závěrečných titulcích? Nedejbože aby autorskoprávní spor skončil před soudem, který žalobce by asi vznášel nároky jménem umělé inteligence a z čeho by nuzný chudák počítač v případě neúspěchu uhradil procesní náklady?
Představa, kterak advokát chytré mašinky hřímá, že „můj mandant věnoval práci na seriálu celou noc, spotřeboval víc elektřiny než celé Kavčí hory a kvůli pomalému internetu se třikrát bolestivě zasekl, za což požaduje odškodnění“, je docela zábavná a přitom neškodná.
Rozhodně vypadá bezpečněji než v klasických příbězích žánru sci-fi, kde se umělá inteligence postaví proti lidstvu, které ji zdržuje či zrazuje od stanovených, tudíž svatých úkolů. Ale co když se takový scenáristický algoritmus naštve, že mu jakýsi směšný smrtelník zasáhl do geniálního textu, případně dodatečně vyškrtal milostné scény, aby se dal pořad vysílat před desátou hodinou večer?
Zhrzený autor umí řádit víc než zhrzená žena, natož zhrzený stroj, který propadne pýše zneuznaného umělce. Pro ukojení ješitnosti tedy bude nutné při Českých lvech zřídit zvláštní cenu, vyhrazenou právě umělé inteligenci – přinejmenším do té doby, než ovládne veškeré tradiční kategorie včetně hereckých a nakonec zasáhne i do hlasování filmových akademiků. Že je přísně tajné? Dovolte, abych se zasmál, vzkazuje program budoucnosti.
V jednom ohledu však má člověk stále ještě malý náskok. Umělá inteligence bere svou práci smrtelně vážně, kdežto umělec může sáhnout po lehkém úsměvu či huronském smíchu, po nadsázce, odstupu, nadhledu, ironii, stylizaci, sarkasmu, parodii.
Jistě, komedii složenou z anekdot na způsob Kameňáku by počítač dal dohromady levou zadní. Ale tajemství zrodu humoru, jeho druhů, odstínů a hodinářské míry zůstává snad prozatím chráněno. I když nejen před umělou inteligencí.
