Také klukovsky tvrdohlavý, neústupný a bez servítků, kdykoli byl přesvědčen o své pravdě, ať už bojoval za kvalitní digitalizaci starších filmů, nebo veřejně vytrestal proutkem producenta za domnělé příkoří v památné aféře na půdě karlovarského festivalu.
Ale Jiří Menzel byl rovněž odzbrojující, zábavný, příjemný a vzdělaný společník, s nímž se báječně povídalo – pokud mu člověk nesáhl na dvě jeho velké celoživotní lásky. Na herce a diváky.
V obou případech věřil v jejich inteligenci a na oplátku získal jejich bezmeznou oddanost. Pravda je, že Menzel pracoval vesměs s hereckou elitou, s mnohými opakovaně.
A pokud jde o diváky, vyznával krédo, že záleží pouze na režisérovi, jak jim dokáže v kině zpřístupnit literaturu, jíž se jinak v obavách z „vyššího umění“ vyhýbají. Jmenovitě českou literaturu, na niž nedal sečtělý vlastenec dopustit.
Miloval Karla Čapka, jehož pozitivistický humanismus byl Menzelovu vlastnímu vnímání světa asi nejbližší. Nicméně k masovému zlidovění v nejlepším slova smyslu přivedl zejména Vladislava Vančuru, podle kterého natočil Rozmarné léto či Konec starých časů, a v prvé řadě Bohumila Hrabala.
Povídková prvotina Perličky na dně, samostatný debut oceněný Oscarem Ostře sledované vlaky, hravé Postřižiny, trezoroví Skřivánci na niti, nostalgické Slavnosti sněženek, sága Obsluhoval jsem anglického krále; do všech dovedl promítnout autorovu poetiku.
Přitom ohledně životního stylu měl Menzel s Hrabalem pramálo společného. Když před lety natáčel literátův portrét pro dokumentární cyklus GEN: Galerie elity národa, režisér viditelně trpěl. Přiznal, že nesnáší typicky hrabalovské prostřední, tedy družné hospody, pivo, cigaretový kouř.
KOMENTÁŘ: Proč hledat Menzela právě u dna |
Menzel vůbec nepatřil k bohémským „pařmenům“ své umělecké generace, synovi spisovatele Josefa Menzela a žákovi režiséra Otakara Vávry byla bližší prvorepubliková noblesa u sklenky vína.
Přesně takovou míru vkusu, který sdílel se svým častým scenáristou Zdeňkem Svěrákem, nesly jeho komedie: nepodbízely se ani nepovyšovaly, šetřily vulgaritami, nebály se poezie a oslavovaly krásu žen i země včetně slavného „kochání se“ krajinou ve Vesničce mé střediskové. Mimochodem se Svěrákem po jistý čas Menzel působil i v Divadle Járy Cimrmana, na které však měl málo času: raději stál za kamerou.
Menzel se nikterak netajil tím, že inteligentní publikum je mu hlavním měřítkem úspěchu. Pocty sice přijímal, bral je však jako povinnou součást svého řemesla, ostatně třeba oscarovou ceremonii označoval doslova za cirkus.
Točil i po roce 1989, přestože mu někteří vytýkali podpis takzvané anticharty, namířené proti disidentské Chartě 77. Prohlásil, že se za to nehodlá stydět, protože stydět by se měli naopak ti, kteří jej tehdy k podpisu donutili.
Nicméně polistopadovou tvorbou už svá předešlá díla nepřekonal, chyběli mu totiž spříznění scenáristé, s nimiž byl zvyklý spolupracovat na stejné vlně. O to více se věnoval divadlu včetně zahraničních zakázek a také herectví.
„Za svou hereckou kariéru nenesu odpovědnost. Když jsem špatný, je to vina režiséra. A když jsem dobrý, mám štěstí,“ řekl v jednom z rozhovorů ke své titulní roli Tlumočníka, jíž svou cestu před kamerou před dvěma lety ukončil.
Koneckonců k osobnosti Jiřího Menzela svým způsobem patří též jeho poslední přání: veřejné rozloučení s ním se konat nebude.
