Jak se střihá televizní konfekce

Není legrace jako legrace. Průvodce sobotní zábavy na ČT 1 se usměvavě škrtí v tmavém obleku, kdežto jeho protějšek na Nově střídá převleky až po rudozelený šaškovský úbor s rolničkami - snad abychom si vynález barevné televize pořádně užili. Pravda je, že bez hýřivé křiklavosti vnějšího obalu by z Novy zbyla sotva polovina. Ale také je pravda, že pro šedou konfekčnost České televize mohly obrazovky klidně zůstat černobílé.

Tak třeba hned zmíněný sobotní pořad - novinka, která hlásí svou unylost už názvem Jsou hvězdy, které nestárnou. Jen další retro, další vzpomínání, další brakování archivů, proložené týmiž hosty naživo, další variace na téma Takoví jsme bývali, takoví jsme dnes. Zpívající moderátor a imitátor Vladimír Hron má bezesporu všestranné schopnosti, zosobňuje však přesně tu vlídně uhlazenou univerzálnost, mimogenerační výraz, obecně bezzubou přijatelnost, jež je pro ČT typická. Neurazí, ale ani nezvedne ze židlí, nekoktá ani neprovokuje; stejně učesaně působí celý pořad. Dost možná i z něj sestřihnou příští generace Kavčích hor "nový" odvozený pořad písničkového vzpomínání, takové retro na třetí.

Ona formální všednost, zglajchšaltování či zestejnění tvaru se v ČT týká také dokumentů. Typově vyhraněné vzory z dovozu, ať už hravá názornost Milénia či sevřená úspornost Minut dvacátého století, zůstávají nepovšimnuty. Dokonce i tak zajímavá, zdravě kontroverzní osobnost jako Egon Bondy pak v sobotním večeru na ČT 2 doplácí na rutinní postupy. Jinak chytře vystavěný dokument byl zbytečně rozdroben do dvou předlouhých dílů a ani výjimečný režisér-portrétista Jordi Niubo se nevzdal několika povšechných klišé, jaká představují filozof bloumající po nábřeží či sedící ve vlaku, za jehož okny, podbarvena hudbou, "ubíhá" krajina a historie. Paradoxně se tak někdejší neoficiální kultuře dostává v televizi jakéhosi razítka zoficiálnění, zařazení do svazku úhledných spisů, což je to nejsmutnější, co ji mohlo potkat.

Pak zdánlivě běžná "kusovka" jako Věčné děti z cyklu Curriculum vitae vidí svět čistší, neboť poctivě přímý, soustředěný "jen" na svědectví nekomplikovaného šéfa kapely a jeho postižených svěřenců. Jistě, i tady občas zazní tklivý klavír, ale rozšafný kapelník jej naštěstí vždy nesentimentálně přehluší. Dechovka, kterou tu hrají, má více smyslu než všechny umělé Vlachovky.

Studentské Prology si mohou dovolit svobodnější metody. Andrea Prenghyová nejprve vylíčila, proč jí dokument o českých hrách na Indiány nedovolili natáčet v autentickém prostředí i přesto, že si oblékla bederní sukénku, a teprve po autorském extempore představila část filmu, kde si nápaditě pomáhá hranými prvky. Jeden příklad za všechny: hrdina píše indiánský příběh, úryvek čte dětský hlas a za zády spisovatele se děj zhmotní; "pravý" Indián se z šera rozmachuje tomahawkem. Ano, v Prolozích jsou ještě filmy z radosti a pro radost. Snad i proto, že z nich se "střiháky" do televizních regálů nevyrábějí.