RECENZE: Orgasmus lze zahrát, erekci ne. Hovory o nevěře líčí banality

Oč dráždivěji zní název snímku Hovory o nevěře, o to plíživější nudu skrývá. Po loňské premiéře na jihlavském festivalu dokumentů nyní vstoupil do online distribuce.

Z filmu Hovory o nevěře | foto: DAFilms

Ve dvou okamžicích autorka filmu Bára Jíchová Tyson baví: hned v úvodu, kdy pojmy láska či manželství zkouší vysvětlit školák, a pak zas až v závěrečných titulcích, kde přijde překvapivá osobní pointa. Ovšem jinak zpovědi, jichž za pět let nasbírala třiapadesát, vedou po sedmdesát minut nerovný boj s okázalou obrazovou stylizací, která je mnohdy překrývá a ruší.

„Nevěra je přece nudná,“ namítá muž, s nímž režisérka vede písemný dialog. Dočká se sice vysvětlení „Ale zrada je zajímavá“, nicméně měl pravdu; nic převratného se objevit nedá. Nanejvýš fakt, že ve Státech, kde česká rodačka působí, umějí lidé dobře formulovat a každý druhý mluví jako psycholog amatér.

Nicméně vesměs z nich vypadávají známé všeobecné banality – o lži, risku, rutině. Pro někoho je manželství „sterilní existence“, pro jiného „smlouva komunity“, nejkonkrétnější obraz stereotypu po třicetiletém soužití vykreslí věta „každý máme svůj talíř s večeří u jiného televizního pořadu“. Dokonce tu dojde i na vousaté objevování Ameriky v podobě sdělení, že žena přece dovede orgasmus předstírat, zatímco muž erekci nikoli.

Jen ať neodejde

Ze zauzleného mudrování se občas vydělí výjimka, počínaje otevřeným vztahem, v němž oba svým záletům přihlížejí, baví se o nich či je společně sdílejí, a konče výrokem „milenky mi nevadí, ale ať za ně neutrácí, to by mě rozčililo“. Kdyby se film Hovory o nevěře bral jako čistý sociologický průzkum, vyplynulo by z něj, že naprostá většina lidí nechce svým partnerům ubližovat a rozhodně je nehodlá opustit, pouze prý potřebují romantiku.

Hovory o nevěře

40 %

Česko / USA, 2019, 72 min

Režie: Bára Jíchová Tyson

Scénář: Bára Jíchová Tyson

IMDb: 7.0

Jenže svědectví o jiných režisérce zřejmě nestačí, do snímku stále projektuje vlastní osobu: jednak výtvarnou manýrou, jednak prvky ze svého života od zkušenosti milenky po dětství za komunismu včetně úvahy, že „jenom touha byla svobodná, po listopadu 1989 se z ní stala svoboda a touha zas něčím jiným“.

Sklon k planému filozofování ještě násobí symbolické obrazové hrátky: k manželskému sexu se coby ilustrace přidá mytí nádobí, k chátrající vagíně mletí masa, k rozboru civilizace vlajka a k poměru se ženáčem kapři. Pro zachování anonymity zpovídaných tváří se samozřejmě musel najít způsob, jak je nahradit, ale účelový videoart připomíná hon na mouchu s kulometem.