Herecká královna ze Sundance: Byla jsem z Varů paf

Třiadvacetiletá herečka Melonie Diazová by mohla následovat předchůdkyně Kieru Knigtley nebo Ellen Page a příští rok už na karlovarský festival přijet jako hvězda první velikosti.

Zatím je za hvězdu nadějnou. V Sundance, kde měla hned čtyři filmy, získala titul královna festivalu a do Varů dorazila s filmem Michela Gondryho Prosíme přetočte, který z ní okamžitě udělal miláčka publika.

Přestože byla po náročném festivalovém programu značně unavená, poskytla portálu iDNES.cz těsně před slavnostním zakončením letošního ročníku festivalu rozhovor. A hvězdné manýry si zatím odpustila.

Jste herečka, ale na newyorské univerzitě studujete režii a produkci. Už jste něco natočila?
Byl to takový skutečně amatérský film. Hrozný, pokorně přiznávám, že se mi nepovedl. Točila jsem ho s Johnem Robinsonem a ověřila jsem si, že režírování není vůbec snadné. Myslíte si, že jste na všechno připraveni, nic vás nemůže překvapit, ale je to přesně naopak. Během natáčení jsem se několikrát zavřela do koupelny a brečela: Panebože, tohle přece nemůžu zvládnout, řvala jsem. Ale nevzdávám to, snad se to bude s každým filmem zlepšovat.

. Kde se vzala

Herečka Melonie Diazová přivezla do Varů novou komedii osobitého oscarového tvůrce Michela Gondryho nazvané Prosíme, přetočte, která do českých kin vstoupí 17. července. Diazové je teprve čtyřiadvacet let. Narodila se v New Yorku, i když její otec i matka pocházejí z Portorika; má ještě starší sestru.

Chcete se tedy režii věnovat dál?
Samozřejmě, baví mě to. Zní to jako klišé, ale jdělá mě to šťastnou. Ostatně každý v Los Angeles chce režírovat.

Co herce tak táhne k režii? Vystačí si se zkušenostmi z hraní, nebo jako vy radši i studují?
Když hrajete, stále se řídíte cizími pokyny, a přitom často můžete mít svou vlastní představu o výsledku. Říkáte si, já bych to udělala tak a tak, zkrátka máte potřebu vložit do toho víc ze sebe. Tak proto asi chceme režírovat. A s tím učením... Nevím. Ono je něco jiného, když točíte spoustu let a sledujete práci různých režisérů, to vám pak zkušenosti můžou stačit. Já jich tolik nemám, tak holt chodím do školy.

Už jste absolvovala? Slyšela jsem, že jste pár zkoušek neudělala...
To máte dobrou informaci, neprošla jsem. Dělají mi problémy data, takže jsem selhala u zkoušky z umění západního světa. Mám ho ráda, znám spoustu obrazů, vyznám se v malířích a stylech, ale naučit se nazpaměť, kdy kdo co namaloval, to je nad moje síly. Naštěstí mám moc milou učitelku.

Do Varů jste přivezla film Michaela Gondryho Prosíme přetočte. Je takový hračička, jak si ho na základě jeho filmů představujeme?
Je a to je na něm úžasné. Říkám mu velké dítě. Hodně jsme se spřátelili, teď už snad můžu říct, že jsme kamarádi. Momentálně je v Africe, ale pořád si voláme. Byl to můj velký idol, měla jsem doma DVD set s jeho klipy, obdivovala jsem ho, a najednou mi agent zavolal, že by mě chtěl vidět Michael Gondry. Já jsem říkala – Michael kdo? Vůbec by mě nenapadlo, že by mě mohl shánět ON. Byla jsem zrovna v Dánsku, kde jsem točila film, a on mě pozval na večeři. Mimochodem docela se povedla, ztratil zrovna kreditku, tak jsem musela zaplatit účet. Ale bylo to vážně milé, rozhodně to za to stálo. 

TRAILER K FILMU PROSÍME PŘETOČTE

Je pravda, že jste hrála v ryze mužském baseballové týmu?
Hrála, a moc jsem si to užívala. To víte, když máte kolem sebe samé chlapy, je to nesmírná výhoda.

Chybí vám to?
Nechybí, mužů mám kolem sebe pořád dost. Což mi někdy připadá vážně legrační - jsem na party a všichni mi říkají, jak jsem sexy. Zajímavá zkušenost.

Jste považována za královnu Sundance festivalu, Karlovy Vary si vás taky zamilovaly. Můžete ty dva festivaly porovnat?
Sundance je blázinec. Pořád jsem někde běhala, dávala rozhovory, chodila na jednu party za druhou. Tady je to trochu klidnější, vládne tu pohodová atmosféra. V Sundance jsem taky musela víc pracovat. A je to tam víc politické, zatímco tady se promítají hlavně filmy o lidech a společnosti, politika se tu tolik neřeší.

Prý je rozdíl i v tom, že v Sundance nepotřebujete žádné večerní róby...
Kdybyste viděli, v čem jsem sem přijela: byla jsem tu jako Alenka v říši divů. Musela jsem zjišťovat, co sem vlastně potřebuju: kolik šatů, jestli si musím nechat udělat manikúru, zajít ke kadeřníkovi... Nabídli mi, že mi mohou vypůjčit luxusní šaty, byla jsem z toho paf.

Kolik těch šatů tedy nakonec máte?
Čtvery. Ostatně je ještě uvidíte.

Ellen Page tu jedny loni nechala. Nebudete v téhle tradici pokračovat?
Ne ne ne, nic vám tu nenechám. Navíc je budu muset vrátit. (smích)

. V čem hrála

První šanci dal dívce s latinskoamerickým temperamentem už před sedmi lety jeden z klasiků nezávislé scény Tom DiCillo ve snímku Bouchači a bouchačky. Poté si zahrála v Dlouhé cestě domů nebo v seriálu Zákon a pořádek; české publikum ji zná především z filmu o zakladatelích nového stylu skateboardingu Legendy z Dogtownu.

Jakou máte rodinu?
Moje maminka dělá sekretářku v nemocnici pro HIV pozitivní, sestra je učitelka. Všechny ženy v naší rodině jsou úřednice, tvrdě pracující ženy. Někdo musí vydělávat.

Byla jste někdy za maminkou v nemocnici?
Byla, veselé to samozřejmě nebylo. Obdivuju ji, je to nesmírně silná žena.

Vídáte se často?
Ano. Sice hodně cestuju, teď třeba musím do Paříže, ale ona se za mnou bude snažit přijet. Nebo já za ní. Potřebuju kolem sebe svoji rodinu, je to pro mě důležité.

Co vás teď čeká?
Mám před sebou jednu premiéru za druhou, natočila jsem toho hodně. Popravdě řekla jsem si, že už si teď budu dobře vybírat, jako roli přijmu, je toho přece jen trochu moc.

Komu byste kývla určitě?
Zamlouvala by se mi práce se Sofií Coppolovou a také s Alfonsem Cuarónem.

To jsou hezké plány...
Že? Ale ony jsou to spíš sny.

Tak my o nich napíšeme a třeba se sen změní v reálný plán...
To by bylo fajn. Jen by to chtělo ještě kapku štěstí. Štěstí je u filmu potřeba.