První výhoda ve prospěch Andělů: jejich moderátor Libor Bouček v úvodu slíbil „méně řečí“ a taky pak nebyl skoro vidět. Druhá výhoda: hráli a zpívali vesměs nominovaní či ocenění, kteří to umějí, nadto šlo o vystoupení z podstaty věci, nikoli o pouhou vycpávku nastavující večer.
A bez programové vaty se zrodila třetí výhoda: šlo to ráz naráz, za osmdesát minut bylo vymalováno. Nikdo nemusel opakovat pokyny z režie - Tečeme, zrychlete to, zkraťte to. Děkovalo se v pár větách a bez výstřelků - kolegům, přátelům, rodině, dětem. Trochu nuda, ale ne nevkus; tradice.
Zásadní úlevu přinesl fakt, že téměř vymizel masový aktivismus, který letošní zahraniční epidemii plakátových výlevů přenesl i na České lvy v podobě bitvy za Českou televizi.
Andělské kázání se omezilo na pár zakuklených narážek a na jedno přímočaré vystoupení, které však mělo svůj smysl i oprávnění.
Jednak patřilo písničkáři Vladimíru Mertovi, který nemlčel ani v dobách, kdy k projevu nesouhlasu bylo potřeba skutečné odvahy, jednak se vyjádřil svým uměleckým nástrojem - protestsongem. A že pány Babiše, Putina či Zemana přirovnal k padlým andělům, je básnická licence; třeba ne z nejvydařenějších, ale vzdálená účelovým petičním archům.
Ne že by ceremoniál nezažil trapné chvilky, třeba výstup Bruna Ferrariho zaváněl úletem z Marsu a občerstvení opisovalo z Oscarů. Ale v nepopulární kategorii televizních přenosů z udílení cen lidem, které běžný seriálový divák těžko rozlišuje, to dopadlo docela slušně.
Ještě do letošního výčtu výročních slavností chybějí divadelní Thálie a knižní Magnesia Litera, ovšem tam už se sotva strhne něco zásadnějšího, co by pohnulo národem, případně jeho žlučí.
