Východisko znovu nepřinesl, pouze tradiční lavírování mezi požadavkem sváteční důstojnosti a třeba nepatrnou stopou divácké přitažlivosti. Což je pro knižní trofeje obzvláště nesnadné, už jenom kvůli tomu, jak se mají představit nominovaná díla, aby nezasvěcený divák nezíval nudou.
Pravda je, že animační prvky docela pomohly. Ale pravda také je, že jazyk charakteristik jednotlivých děl vyloženě drásal koženými frázemi. Podle nich u nás vyšly knihy „mnohovrstevné“ či „vícevrstevné“, odrážely se v nich „nedozírné nánosy věků“, případně „paradoxy globalizovaného světa“.
Ani rebelie ve stylu „spisovatelé jsou svědomím národa“ se nekonala. Jenom prolog ke století Československa zmínil prvorepublikové kontakty politiků a literátů s obecným dovětkem, že dnes existují snahy postavit je proti sobě. A na konci Erik Tabery, autor knihy roku nazvané Opuštěná společnost, poděkoval všem, „kdo se snaží, aby společnost opuštěná nebyla“.
Co se dělo jinak? Nic moc. Ondřej Havelka s Melody Makers se postaral o noblesní hudební retro. Několikrát se nepřítomní laureáti omlouvali pro nemoc či cestování. Opakovala se moderátorská klasika: „Máme pokyn z režie, že jsme dlouzí, ale teď už je to asi jedno.“ Což není jedno, nýbrž profesní chyba.
ČT udělala propagaci své ArtZóně, Knihovna Václava Havla zase kampani Čtěte Havla, do níž zapojila youtubery. A jediný opravdu aktuální vtip dodal nakladatel zaskakující za svého vítězného autora, „jenž nás asi nevidí, protože mu prý přepnuli ČT art, takže místo Petry Soukupové vidí pana Soukupa“.
Jak dopadl divácký souboj nominované spisovatelky a jejího jmenovce z TV Barrandov, spočítají peoplemetry. Zas tak velký rozdíl se nerýsuje, navíc nebýt ČT, jíž podporu kultury ukládá čest, svědomí i zákon, Barrandovští by se o ni těžko postarali. Ale to nic nemění na tom, že od Oscarů po Litery se stále zoufaleji a marněji hledá klíč, jak z povinnosti udělat televizní událost.
