Corbijnův počin, žánrově rozkročený mezi dokumentem a koncertním filmem, je na jedné straně pomník sebe sama a ujištění se o vlastní výjimečnosti, na straně druhé se však Antonu Corbijnovi podařilo najít lidi z různých koutů světa (Mongolsko, Rumunsko, Kolumbie, Francie), do jejichž životů Depeche Mode zasáhli přece jen výrazněji, než je tomu u „normálních“ fanoušků, kteří tuhle kapelu mají rádi, ale nežijí jí dvacet čtyři hodin denně.
Fotogalerie |
Téměř neuvěřitelně zní vyprávění francouzské matky dvou dětí, která v pětadvaceti letech po autonehodě upadla do kómatu, a když se probrala, zapomněla celý svůj dosavadní život. Nepoznávala rodinu, své blízké, musela se znovu naučit psát a číst. Jediné, na co si byla schopná vzpomenout, byla hudba Depeche Mode.
Výpovědi protagonistů jsou prostříhány záběry loňského koncertu Depeche Mode v Berlíně, kde končili turné k albu Spirit.
Na podobném principu byl vystavěn také koncertní film 101 dokumentaristy D. A. Pennebakera z roku 1989. Avšak s tím rozdílem, že v něm byli fanoušci, kteří za kapelou přijeli, jen povykující a místy vlastně dost otravnou anonymní masou, kdežto zde tvoří kostru a páteř celého snímku.
Corbijn je sleduje i na koncertě, přičemž v jejich tvářích nechybí slzy dojetí, sepjaté ruce jako při modlitbě a slastně nepřítomný výraz. Prostě Depeche Mode nejsou jen tak nějaká kapela, tady jde málem o náboženství. Nezasvěcenec by si mohl připadat jako na setkání nějaké sekty, ale k smrti oddané publikum k tomuto kultu vždy patřilo.
Depeche Mode: SPIRITS in the ForestVelká Británie, 2019, 95 min Režie: Anton Corbijn Hrají: David Gahan, Martin Gore, Andrew Fletcher Hodnocení: 60 % |
Zamrzí proto, že v dokumentu nedostali alespoň na chvíli slovo sami hudebníci a neměli možnost se k příběhům nějak vyjádřit, okomentovat je a říct, co si vlastně myslí o svých nejvěrnějších, kteří často prakticky nic jiného než je neposlouchají.
Pár slov k samotným Depeche Mode a jejich vystoupení: kamera je při koncertu sleduje pěkně zblízka a je to velmi výživná podívaná. Andy Fletcher se zdá být úplně mimo, Martin Gore má ve tváři útrpný výraz, jako kdyby byl raději někde úplně jinde.
A Dave Gahan? Ten dotáhl k naprosté dokonalosti odpudivou image slizkého vymetače nočních klubů. Přehrává, lascivně se kroutí jako východoněmecká verze Micka Jaggera, dělá ksichty a vrtí zadkem i do intimních písniček, kde se to nehodí. Třeba při jímavé Precious, při níž pláče jeden ze zpovídaných fanoušků, protože mu text o tom, že nemůže vidět své děti, láme srdce. Stále mu to však zpívá skvěle a bez jeho kovově znějícího hlasu by to prostě nebyli ti praví Depeche Mode.
