Chtěl bych natočit ještě jeden film, říká Vávra

Na jedné straně Romance pro křídlovku či Kladivo na čarodějnice, na straně druhé Dny zrady či Sokolovo: obojí patří k nestorovi českých filmařů, čerstvému devadesátníku Otakaru Vávrovi. Mezi dopolední výukou na FAMU a odpoledním setkáním v kavárně Slavia pečlivě vyplnil formulář ke sčítání lidu.

Kolikero sčítání lidu jste už vůbec zažil?
To nevím. Josef s Marií prý putovali do Betléma právě za sčítání lidu, proto se do plného města nevešli a museli do chléva. Tohle sčítání jsem osobně nezažil, ale je jediné, které si pamatuji.

Dobrá, tak co jiného máte za devadesát let přesně spočteno?
Zažil jsem dvě světové války, osm převratů, dvě manželství, přičemž nynější druhou manželku pokládám za definitivní. Natočil jsem 49 filmů a napsal 80 scénářů plus dva zatím neuskutečněné.

Které věci naopak nepočítáte?
Nepočítám leta. Ta prostě jsou; jiný vztah k nim nemám.

To ani svou devadesátku neslavíte?
Ale ano. V Ponrepu promítali mé krátké rané filmy, kamarádi z našeho "urnového háje" na mě ušili nějaké překvapení, trochu se slavilo ve škole, ministr kultury mi poslal dopis, a taky mě pozval starosta z Prahy 5...

Jako váženého spoluobčana? To se ještě dělá?
No, spíš jako starého. Oni totiž původně nevěděli, co jsem zač, viděli prostě datum narození a vzkázali, ať čekám v bytě, že prý už nechodím. Snad tak všem roznášejí balíčky kafe... Když jsem věc uvedl na pravou míru, otočili, ať prý tedy přijdu k nim.

Může vás ve vašem věku ještě něco překvapit?
Všechno, já se rád nechávám překvapovat, je to nádherné. Už sám fakt, že žiju, mě překvapuje. Ale vycházím z toho, že císařovna Zita Habsburská se dožila 104 let, a přitom jako šlechtična byla degenerovaná, čili já plebejec mohu žít i déle. František Josef umřel mladší, jenže on vstával ve čtyři ráno! A to já nedělám.

Opravdu vás může překvapit všechno? Třeba i filmy?
Jistě, tuhle jsem si třeba užíval americký Matrix, ta technika je fantastická, to jsem ještě neviděl. A vůbec všechno, co se děje, je úžasné, hlavně tady v kavárně Slavia - každý z těch osmi převratů jsem sledoval odsud. Za okny se odehrála okupace nacistická - tehdy tu měli hrozné kafe - a pak okupace ruská, tenkrát tu kafe taky nestálo za nic. Vůbec totality s sebou nesly strašné kafe, dneska jsou tu zase nevšímaví číšníci.

Byl jste někdy hrdý, že jste Čech?
Vždycky. Já se rád dojímám. Je neuvěřitelné, že jsme přežili v německo-ruském obklíčení. A své filmy jsem točil i proto, abych pozvedl občas upadající české sebevědomí. Příběhy renesanční, husitská trilogie z doby gotické i ty moderní snímky podle Františka Hrubína, všechny mají v sobě český pocit, české myšlení. Třeba Romance pro křídlovku s tím umírajícím starcem, co už pomalu splývá s přírodou, a mladým klukem, který užuž touží vylétnout ven, ale doslouží mu až do smrti - to je přece české. Stejně jako filozofie strachu ve Zlaté renetě.

Kdy jste se vy osobně nejvíc bál?
Za heydrichiády. Nad ránem nám prohlíželi byt, i krámy v komoře, mezi žaluziemi jsme viděli auta plná vojáků v helmách, na schodech a na střeše se střílelo. To byl opravdu strach.

A za druhé okupace, po ruské invazi?
Chtěli mě vyslýchat v Ruzyni, ale já namítl, že jsem národní umělec, tak mě vyšetřovali ve škole. To bylo kvůli studentskému filmu Vlastimila Venclíka Nezvaný host, já mu dal jedničku s vykřičníkem, ale nenapadlo nás, že v laboratoři, kde se vyráběly kopie, budou estébáci. Vzali mi funkci prorektora i vedoucího katedry, od té doby učím jen teorii. A protože prohledávali školu, ten Venclíkův film jsme u nás na chatě ve stráni spálili.

Svůj vlastní film byste taky spálil?
Ne, to bych asi nedokázal.

Učíte na FAMU přes čtyřicet let: jací byli vaši studenti?
Nejlepší a nejvzdělanější byl můj první ročník z let 1956-61: Chytilová, Schorm, Menzel, Schmidt. Pak přišel Zafranovič a vlna Jugoslávců, silné umělecké generace vždy přicházejí ve vlnách. A mezi vlnami vynikají jednotlivci, pokaždé se objeví aspoň jeden takový talent, že stojí za to učit. Dnes třeba Jana Glogovac ze Slovinska, je v pátém ročníku, ale celou Evropu už má dokořán.

Dá se vůbec filmové režii naučit?
Orson Welles tvrdil, že to možné není, jen s jedinou výjimkou - pražské FAMU. To opravdu řekl! Bohužel po dva ročníky musí FAMU suplovat střední školu, na rozdíl od první republiky neznají dnes maturanti světovou literaturu, drama, dějiny umění. To je vina komunismu. Ale hlavní přednost FAMU je v tom, že teorii vyvažuje praxí. Invence je nad vším, ale řemeslu a metodě se naučit dá, postupem od jednoduchých věcí ke stále složitějším.

Máte nějaké obecné pravidlo, jež posluchačům vtloukáte do hlavy?
Režisér nesmí mít průstřel kapsy. Což znamená, aby netočil pro peníze, proto by měl být bohatý, jako třeba Visconti. Na rozdíl od americké praxe já pořád chápu film jako umění.

Někteří kritici vám zazlívají pragmatismus, to, že jste točil za každého režimu za každou cenu. Vytkli vám to i vaši studenti?
Ne, ti nikdy. Se všemi mám dobré vztahy, někteří už sami na FAMU učí, třeba Věra Chytilová - však už má na to taky věk. Ovšem já měl první přednášky už v roce 1933 v Masarykově lidovýchovném ústavu, o stavbě filmového scénáře, chodili na ně spisovatelé včetně legionáře Kopty. A s Vladislavem Vančurou jsme vymýšleli, že po válce to bude chtít filmovou školu, i prvé osnovy jsme sepsali, ještě je někde mám. Pracovali jsme na nich v klubu umělců v Mánesu, u toho velkého okna s výhledem na řeku, s námi Karel Dostal z Národního divadla a Jindřich Honzl od Voskovce a Wericha. Tehdy stačilo za jeden večer projít tři kavárny a potkali jste všechny, Teigeho, Mukařovského, Vydru, Haase. Žádné velké pomluvy a závisti se nepěstovaly, ženské se totiž do toho nezatahovaly a lidem se dobře vedlo, republika byla bohatá.

Vyčítáte něco sám sobě?
Ne, proč taky. Tvrdím, že mé filmy nejsou poplatné ideologii, to jsem nepřipustil. Podobně jsem v žádném nezdůraznil náboženství. Od dětství jsem ateista, pamatuji, že mí kamarádi chodili ministrovat po pěti kostelích proto, že jim chutnaly hostie.

Nebojíte se smrti - coby člověk bez víry?
Ne. Bude to samozřejmě blbý, ale nemyslím na ni a nepředstavuji si to. Prostě se narodíte a umřete. Smrt si vás připraví, v lepších případech to ani nevíte, horší je, když mozek funguje a tělo odchází. Ale mě život baví, to je to celé: se svou ženou mám báječný život, nikdy se nenudíme a vydržíme všechno.

Co vlastně celý den děláte, když už netočíte?
Pořád něco dělám, o to jde. Napsal jsem knížku, scénáře, čtu: to nejlepší, co existuje. V Brně jako středoškolák jsem si půjčoval knížky v knihovně, kde řediteloval sám Mahen. Jednou se koukl na papírek, kam jsem si psal, co už jsem četl a co chci, a povídá: Já ti půjčím něco lepšího. Od té doby mi vybíral četbu, abych neztrácel čas s blbostmi. Krásné věci čtu pořád, teď už s lupou.

A pokud právě nečtete?
Kolem osmé vstanu, jdu se psem Hubertem pro rohlíky a noviny, uvařím čaj, pak vstane milostivá, prostřeme porcelán, zapálíme svíčku a dobře posnídáme. Žena čte noviny první, já až po jejím odchodu, no a to už se pomalu chystám jít na oběd. Po návratu jdu zase se psem, nakrmím kočku Čárlinu. Večeřím francouzský chleba, francouzský sýr a české červené víno, žernosecké - ale jen čtvrtku! Pak si vyberu knížky a pořady v televizi, hlavně zprávy, filmy na ČT 2 a HBO nebo na videu. A když mě to nudí, usnu. Klidně. I v divadle. Snad to souvisí s mou flegmatickou povahu: žádné převalování, o půl dvanácté zavřu oči a usnu.

Jste opravdu tak vyrovnaný, nad věcí? Přišlo to až se stářím?
Hned s první režií jsem dostal velké herce, a poslouchali mě, protože jsem věděl, co chci. Kdo má představu, je klidný a klid šíří. Rozčiluje se nejistý režisér a nejistotu přenáší na jiné.

Sošku Oscara nemáte - co po vás vlastně zůstane?
Mám Zlatou mušli ze San Sebastianu, dvaadvacet karátů v sejfu, bojím se mít ji v bytě. S filmy jsem sjezdil půl světa, Evropu od Skandinávie na jih, Rusko za Ural - tam jsem bohužel točil. Byl jsem v Mexiku, Argentině, v New Yorku jen čtyři dny. Jednou v Africe, to nebylo dobré. V Číně jsem nebyl, ale v Kambodži jsem od Sinahuka dostal druhou cenu, stříbrnou tanečnici; hlavní cenu, zlatou, dal sám sobě. Ale to není důležité, nejlíp je tady u nás, ve Slavii. Zbudou po mně filmy, třicet z nich se vysílá. Co ještě mám? Dluhy nemám, peníze nemám. Šel bych si zahrát golf, mám nové hole, ale auto už nemám. Mám syna z prvního manželství a spoustu dokumentů z minulosti, jenže nevím, kde. Třeba písničky, co si Karel Čapek zapisoval - kam já ty kartičky dal?! Scénář Tonky Šibenice, který jsme s Čapkem psali, jsem věnoval Památníku národního písemnictví, to vím jistě...

Existuje něco, co jste nezkusil? Natočil jste třeba reklamu?
Dvě, pro Baťu s Alexandrem Hackenschmiedem, stál taky za kamerou mého eseje Listopad. I Hackenschmied ještě žije, víme o sobě. Oč v reklamách šlo, už nevím, ale v jedné hrál poprvé Karel Höger.

Co byste ještě chtěl stihnout?
Natočit jěště jeden film. Alespoň jeden.

Otakar Vávra

Otakar Vávra

Otakar Vávra

Otakar Vávra