Když si v poslední den roku pustí televizi, na jedné stanici se předvádí kouzelník a na druhé Michal David zpívá Diskopříběh, divák lehce zpanikaří, jaký letopočet se vlastně píše. Ono se to těžko určuje, jestliže stejný Hurvínek, kterého imituje archivní Waldemar Matuška na ČT, propaguje na TV Barrandov v pořadu Paparazzi své nové CD.
Načež vypukne vzpomínání, ohlížení, bilancování, rekapitulace, společná kletba většiny pořadů - a dobře nám tak, alespoň jsme si konečně všimli, u čeho jsme marnili čas celý rok 2017, nikoli 1987. I v kostce to stačilo bohatě na ranní bolehlav.
Nova se s tím opravdu nepárala, pořad za tři koruny padesát vypreparovala ze třetí a čtvrté řady show Tvoje tvář má známý hlas. Její sledovanost klesala, náklady je třeba umrtvit, tudíž celou večerní podívanou zařídil sestřih toho „nej“ opentlený statistikou: kolik bylo proměn, jací hosté přišli a jaká to byla zase světoborná senzace.
Prima si znovu vypomohla záznamem koncertu Český mejdan s Impulsem, před nějž nasadila silvestrovskou verzi Partičky. Také v ní se jelo podle bilančního rozpisu: co měsíc, to událost, na jejíž téma se improvizovalo - jako jindy. Sváteční rozdíl zařídily konfety, balonky a hádanky na hraně, jeden z herců například představoval průjem. Což ovšem Partičce nečiní problém ani ve všední den.
ČT jásala usedle. V Zázracích přírody kromě krotkých kouzel si také dopřála průlet „nej“ pokusů z celého ročníku pořadu, ve Velké plavbě s Waldemarem si připomněla Waldemara Matušku besídkou s pamětníky, z níž nejlepší byly dávné autentické záznamy se zpěvákem, bohužel už vesměs využité. Ale ano, zaznělo tu nově, že kdysi nesměl na obrazovku s vousy; aspoň to už nehrozí.
Všechnopárty Karla Šípa je poklidná jistota, zvláště když hostitel probere s Ivanem Trojanem jeho role v reklamě a s Jiřím Mádlem jeho hříchy. Pořad Do roka a do dna jen opakuje rok co rok tradičně inscenovanou, strojenou hru na neformální historky a zpívání u skleničky, jejíž model převzali Barrandovští.
Pravda, s chudší sestavou hostů, ale přece jen ještě pár zaměstnanců a věrných tváří zbylo, takže luštili Českou tajenku a tleskali nekonečnému plkání o sexu, zejména pak řediteli, jenž při moderování věčně vstával od stolu jako skřítek neposeda. Že si zapózoval i na Titaniku, snad lze chápat jako proroctví všech televizních silvestrů - uměle udržovanému skanzenu trpné zábavy, jejíž jednotlivé ročníky splývají v jednu milosrdnou podobu alzheimera.