Divadlo - ilustrační foto | foto: Profimedia.cz

Žebrácká opera nepochopená

Srovnání dvou pražských představení Havlovy Žebrácké opery, která měla premiéru krátce po sobě, dopadá přímo polárně.

Divadlo na tahu může sloužit jako příklad, jak z minima prostředků vytěžit maximum, inscenace Michala Langa ve Švandově divadle dokazuje, že plýtvání prostředky působí kontraproduktivně.

Nic proti tomu, že se Lang rozhodl hru pojednat jako frašku, chyba je v tom, že ji hraje, jako by nebyla ničím víc než fraškou. Sám autor několikrát upozornil na to, že absurdní poselství jeho hry nemůže předat běžná psychologie ani typologie. Postavy Žebrácké opery "klamou tělem" nejvíce v tom, že jsou konkrétní, přesné a přitom nejednoznačné.

Svým jednostopým herectvím redukuje Michal Dlouhý Macheatha na jakéhosi předměstského bonvivána z hříšných lidí města londýnského. Když Ivan Řezáč coby Peachum neřve, tak přehrává. A k čemu jsou obludně vycpaná pozadí hospodyň, tanečky do sebe vrážejících postav, polopatická scéna s válením nudlí, když to vše nejen neumožňuje přiblížit se smyslu díla, ale naopak ho zadupává sto sáhů pod zem?

Netřeba dodávat, že  postava "disidenta", která se jakoby mimoděk objevuje na scéně a huhlá cosi o svobodě tisku, musela být krom klaunské výstroje vybavena předlouhými škrpály. Napsal jsem v recenzi na Žebráckou operu Divadla na tahu, že se nasmějeme, až se popadáme ne za břicha, ale za hlavy. Ve Švandově divadle jsem se chytal za hlavu nad tak neuvěřitelnou mírou neporozumění.