Začíná to více než slibně. Na Novou scénu naoko nazdobenou jako historická budova nastoupí defilé postav v pláštěnkových kápích. Hlavní z nich, Libor s růžovými brýlemi (skvělý Filip Rajmont), vyleze na připravený posed a začne kázat o historické úloze Čechů, jejich odvaze a nezdolné touze nepodlehnout návalům zvenčí.
Režisér Jan Frič spolu s dramaturgem Milanem Šotkem připravili autorskou hru Zbyhoň!, která využívá reálií z Rukopisů královédvorského a zelenohorského, aby poukázala na směšnost dnešní vlny národního uvědomění a faleš prázdného vlastenčení.
Je to vlastně skvělý nápad, kontroverzní Rukopisy, jejichž (téměř jistě) falešné motivy dodnes zdobí lunety Národního divadla, jsou nadčasovým důkazem toho, jak málo někdy národu stačí k tomu, aby došel kýženého sebeuvědomění.
Frič se Šotkem rozjíždějí gejzír nápadů: kdo se dotkne Palackého mozku, je schopen z hlavy citovat pasáže z Dějin národa českého, a kdyby jiný snad chtěl pronést úryvek Písně o Nibelunzích (nedejbože německy!), toho na správnou víru obrátíme vymítáním, pomocí svěceného piva a národní vlajky.
V momentě, kdy mezi členy sekty Národ neskoná vstupuje nezasvěcený turista Patrika Děrgela, se však Zbyhoň! zlomí a vtipné historické i současné narážky vystřídá přehrávání a řev. Inscenace se mění v ukřičenou a stále méně vtipnou frašku, časem pak přechází do úplného dada.
Diváky mate opakovaný motiv zcizování: když takto z role vystoupí už třetí postava, začíná to navíc nudit. Představení zcela ztrácí tvar. V jednu chvíli to jsou neurčité narážky na úlohu dnešní činohry, za pár minut je vystřídá moment, kde se autoři rozhodli zcela konkrétně vypořádat s pomýleným článkem Romana Jocha k dílu Miloše Formana. Pak přijde na scénu pes, následně Beneš postupuje Sudety a nakonec si zazpíváme hymnu. Jaký to má všechno dohromady smysl, vědí (patrně) jen Frič se Šotkem.
Zbyhoň!Národní divadlo (Nová scéna) premiéra 17. května 2018 režie: Jan Frič hrají: Filip Rajmont, Pavla Beretová, Ondřej Pavelka, Jiří Suchý z Tábora, Patrik Děrgel, Lucie Polišenská, Filip Kaňkovský, Milan Stehlík |
Co si o tom všem asi tak myslí herecký veterán Milan Stehlík, zde ztvárňující posledního pamětníka objevení rukopisů? Jeho přítomnost závěru dost pomáhá, navíc je zajímavé v kontrastu s dnešní hereckou generací slyšet jeho deklamativní přednes na mikrofon.
Oba tvůrci mají přitom za sebou skvělé inscenace, chrliči nápadů však obvykle potřebují někoho umírněného, kdo je drží v patřičných mezích. Zde se asi jejich humor vzájemně požral, vynuloval a výsledkem je změť, která dál drží linii rozpačité produkce Nové scény.
Má se zde hrát moderně a pro mladé, ale s výjimkou loňského Jsme v pohodě se to stále nedaří. Studio PalmOFF, Divadlo X10 nebo třeba A studio Rubín naplňují toto předsevzetí lépe.
