Manželské vraždění

Manželské vraždění - Nataša Burgerová a Jaroslav Dušek v inscenaci Manželské vraždění režírované Janem Hřebejkem | foto: Divadlo Na Jezerce

Zbavit se lásky není jednoduché

  • 3
Divadlo na Jezerce uvedlo hru současného francouzského dramatika Erika-Emmanuela Schmitta Manželské vraždění. Není to jediný jeho titul na českých jevištích – například pražské ABC uvádí jeho Frederika a Rokoko Libertina.

Jako režiséra Manželského vraždění si Divadelní společnost Jana Hrušínského zvolila filmaře Jana Hřebejka. Hra by se dala ve stručnosti popsat jako dobře napsaný bulvár okořeněný špetkou abnormálnosti.

Hrajte o lístky na Manželské vraždění ZDE

Dvojice prochází po patnácti letech krizí, která je na jedné straně komicky ozvláštňována zejména hereckým výkonem Jana Duška v roli Gilla, na straně druhé má intimnější tragické přesahy, jež jemně vykresluje slovinská česky hrající herečka Nataša Burger jako Líza.

Nespokojenost páru se postupně odkrývá na pozadí skvělé scénografie Davida Marka, kombinující sterilitu a praktičnost výrobků IKEA s intelektuálností domácnosti, projevující se v některých detailech (obrazy, knihy nebo "intelektuální struna" ve starém koženém křese). Ostatně Gill je spisovatel a právě jedna z jeho úspěšných detektivek nese název Manželské vraždění.

V úvodní scéně přichází Gill z nemocnice s nejasným úrazem hlavy, při kterém údajně ztratil paměť. Otázkou zůstává, jak ke zranění přišel a jak vážný je jeho zdravotní stav. Líza mu předkládá varianty společné minulosti.

Ani u ní však divák neví, zda mluví pravdu; nejistota je jedním z ústředních témat příběhu. Jedno z prvních vyznání ženy však dokazuje, že v manželství něco nehraje. Na Gillovu otázku "Žít se mnou je peklo?" odpoví: "Jistěže je to peklo, ale já svým způsobem na tom pekle lpím."

Režisér zdařile postavil střet mužského a ženského principu na obou protagonistech. Každý z nich jako by vytvářel svůj vlastní svět; u Nataši Burger navíc jazyková bariéra symbolicky podtrhuje nedorozumění páru. Přestože jde ve hře tak trochu o život, končí šťastně. Není to tedy realisticky krutý pohled za zavřené dveře bytu.

Krize je předestírána s komediální lehkostí, i když domyslíme-li některá krutá fakta, člověku docela zatrne. Optimistický, byť trochu naivní závěr však dokazuje, že zbavit se lásky a soužití po letech není až zas tak jednoduché.