RECENZE: Tak málo vdaná. „Sprostá samice“ Alma protančí milenci i sny

Životem „věčné milenky“ Almy Mahlerové a především jejím osobním pohledem na životní partnery se zabývá novinka Divadla v Řeznické. Ve svižném představení září trojice herců Radka Fidlerová, Máša Málková a Ondřej Volejník.

Stékající kapky deště rámují začátek i konec nejnovějšího představení, které do svého repertoáru zařadilo pražské Divadlo v Řeznické. Komorní scéna, která se podobně jako Divadlo Ungelt soustředí na sevřené činoherní kusy v podání hereckých osobností, letos slaví už čtyřicet let.

Novinka Věčná milenka Alma Mahlerová zapadá do zdejší linky věnované střetu historických osobností. Oproti předchozím takovým kusům (Poslední sezení u doktora Freuda, Scott a Hem), které popisují více či méně reálná setkání, vychází novinka z osobních vzpomínek rakouské femme fatale. Hru napsal současný francouzský dramatik Marc Delaruelle a českým divákům ji v překladu Alexandra Jerieho naservíroval režisér Peter Gábor.

Srozumitelné zadání

Ten ve sklepním prostoru skvěle využívá rafinovanost předlohy. Do newyorského bytu stárnoucí ženy totiž přichází mladý nakladatel, aby společně zredigovali její memoáry. Alma si nechává předčítat svůj text, což spouští vlnu vzpomínek a asociací, jež se následně v malém pokoji zhmotňují. Forma vyprávění tedy rozhodně nenabízí nic originálního, ovšem jasně vymezené pole a srozumitelné zadání dává o to víc vyniknout hercům. 

Stárnoucí Almu tu ztvárňuje Radka Fidlerová. Do ženy, která závěr života zasvětila péči o odkaz svých manželů a milenců dodává starosvětskou eleganci. Ta jde sice ruku v ruce s neskrývanou arogancí, diváci však hned rozpoznají, že pod slupkou pyšné dámy i v pozdních letech dlí ona „věčná milenka“. 

Věčná milenka Alma Mahlerová

80 %

Divadlo v Řeznické

premiéra 8. října 2021

režie: Peter Gábor

hrají: Radka Fidlerová, Máša Málková, Ondřej Volejník

Její mladší alter ego temperamentně ztvárňuje Máša Málková. Zatímco Alma 1 vypráví, Alma 2 se prohání bytem a doslova tančí se svými milenci, sny i životními zákrutami. Nejde ale o nic popisného. Obě ženy se vzájemně doplňují: tu Fidlerová vstoupí Málkové do dialogu cynickou poznámkou, tu se Málková musí Fidlerové ze svých mladistvých činů obhajovat.

Kompaktnost a živelnost takového kusu doplňuje Ondřej Volejník. Ač na něj „zbyly“ role všech ostatních (vedle nakladatele tedy Gustav Mahler, Oskar Kokoschka, Franz Werfel, Walter Gropius, ale i Gustav Klimt), teprve s ním dostává představení kýžený balanc. Volejník přijímá pomyslné údery od obou žen a stejnou měrou jim je ústy svých povětšinou sobeckých umělců vrací.

Přestože v několika momentech představení trochu „zašustí papírem“, může se opřít o zajímavý text. Příběh o ženě, která byla „tak málo vdaná“ a která přesto „talent vysypala a udělala ze sebe sprostou samici“, rozhodně stojí za vidění.