Mnohokrát zmapované, stylově i námětové pestré dílo, signované trojicí Cimrman, Smoljak, Svěrák, patří v rámci českého divadelního i literárního humoru k nezpochybnitelným hodnotám. Od Aktu po Švestku či lépe po Afriku (premiéra se konala na domovské scéně včera) nadělují původní profesí pedagogové a jejich přátelé výživné porce laskavého, inteligentního povyražení. Lze-li (dle vyprodaných sálů, zvukových nosičů, knížek) oblibu cimrmanovského humoru považovat za jev poměrně hodně rozšířený, není to s kulturní úrovní, nadhledem ani inteligencí Čechů možná až tak zlé.
Připomeňme, že z rozhlasové mystifikace Vinárny U pavouka v polovině šedesátých let pomalu vykrystalizovaly přísně pánské ochotnické hrátky a houstnoucí obliba mezi stále se rozšiřujícím okruhem příznivců odstartovala existenci fenoménu, o jehož následných peripetiích se v počátcích cimrmanovské historie nikomu ani nesnilo.
Od rodinné šarády Akt (1967) přes pedagogickou satiru Vyšetřování ztráty třídní knihy (rovněž 1967) dospěli Smoljak se Svěrákem pod tíhou Cimrmanovy inspirace k líbezné operetce Hospoda Na mýtince (1969). „Road“-detektivku Vražda v salonním coupé (1970) s detektivem Minaříkem (to jsou paradoxy!) vystřídala komplikovaná koláž Němý Bobeš (1971). Cimrman v říši hudby (1973) představil orientální operu a byl jen pro mimořádně disponované věštce předzvěstí pohádky Dlouhý, Široký a Krátkozraký (1974). Posel z Liptákova (1977) se soucitem zpytuje - mimo jiné - nejisté vyhlídky velkokapitalistovy, Lijavec (1982) se dotýká také existence tajných služeb.
Optimisticky objevitelské Dobytí severního pólu (1985) zůstává nadějí na celých pět let, aby po listopadovém převratu vlastenecká báchorka Blaník (1990) obloukem potvrdila nenásilně pedagogický podtón směřování cimrmanovců. Záskok z roku 1994 reflektuje divadelní tvorbu jako takovou (šmíra v konfrontaci s profesionalismem), v zatím posledním jevištně prověřeném díle Švestka (1997) se autoři pouštějí do tématu stárnutí.
Jelikož autopsie včetně profesních působišť silně ovlivnila tvorbu S+S, ptám se ne zcela bez naděje: Přijdou ještě na přetřes prostředí redakční a „kinematografické“?
Vkladem Ladislava Smoljaka a Zdeňka Svěráka do dějin českého divadla jsou též „vědecké“ semináře, které v první části večera předestírají tematiku i žánr hry a fungují jako gnozeologicko-psychologická příprava na to, co bude spatřeno. U kusů jako Cimrman v říši hudby, Dobytí severního pólu či Švestka semináře rozhodně nezaostávají za bohatšími jevištními tvary po přestávce, často jsou ve své koncentrovanosti čirou trestí cimrmanovské poetiky.
Divadelní soubor zažil za minulého režimu řadu schvalovacích peripetií i změn působiště. Film Nejistá sezona (1987) můžeme chápat jako zasvěcený komentář k historii divadla. Kromě filmových aktivit pánů S+S, které se dotýkají jiných témat a žánrů, vznikly ještě dva ryze cimrmanovské snímky: Jára Cimrman ležící spící (1983) a Rozpuštěný a vypuštěný (1984).
Pětatřicet let znamená pořádný kus historie. S Divadlem Járy Cimrmana stárla (a mládla zároveň!) celá jedna generace, libost v působení souboru nalézají však i generace nastupující. Myslím, že za mnohé, kteří sledovali úžasnou potenci a vynalézavost českého génia od jeho senzačního uvedení do národního povědomí, mohu neúnavným autorům Ladislavu Smoljakovi, Zdeňkovi Svěrákovi a všem jejich spoluúčinkujícím přátelům vzkázat: V průběhu našich všelijak pokroucených životů patřilo setkávání s vyjmenovanými jevištními díly k tomu nejpříjemnějšímu i nejpovzbudivějšímu. Díky a hodně zdraví!
 Fotografie z představení divadla Járy Cimrmana Akt. |
