Škola pro ženy se Švandovu divadlu povedla

Dramaturgie pražského Švandova divadla měla s Molierovou Školou pro ženy šťastnou ruku hned dvakrát: volbou i způsobem uchopení. Inscenace dokazuje, že i takzvanou klasiku lze pojednat zcela neakademicky, aniž se nedochůdnými aktualizacemi narušuje cokoli z jejího "odkazu dnešku".

Bezděčně si také uvědomujeme, jakou náročnou disciplínou je při dnešní devalvaci jazyka vázaná divadelní řeč. Lze ji přirovnat k chůzi po laně, při které se však musí vše jevit jako přirozené: žádné kymácení se, lapání po dechu, žádná překotnost z podlehnutí rytmu. Zdánlivé omezení, při němž se vyjeví buď skutečné herecké umění, nebo jeho kamufláž. Vázaná řeč je dobrým prostředkem ironického odstupu i tam, kde si rýmy domýšlíme předem.

Scéna poskytuje pohled na bytelný dům s okázalým vstupem. V masivní zdi svítí velké okno se žaluziemi. Ivan Řezáč v hlavní roli zbohatlického pana Arnulfa z Pařezova rozehrává rejstřík směšných fazet velikého stratéga v lásce, jenž si svou vyvolenou účelově pěstuje od jejího útlého věku. Mimořádně silný dojem však zanechává nejen při vystupňovaných samolibých tirádách, ale i ve chvíli, kdy se jeho domeček z karet hroutí.

Tereza Hofová jako Arnulfova schovanka Anežka, v bílé sukénce a punčoškách, je jakoby replikou z Molierovy doby: při odzbrojující nevinnosti postavě nechybí jemný odstup, obejde se však bez zbytečné koketerie nebo přehnaného shazování. Viktor Limr coby Horác je nejvýraznější ve chvílích, kdy nic zlého netuše servíruje Arnulfovi své pokroky v lásce k Anežce.

"Správně" přehnaně pojednané je Arnulfovo služebnictvo Jiřina (Apolena Veldová) i Alan (Martin Sitta), které se jakoby na povel mění v líté šelmy: na obranu ohrožené ctnosti obeženou dům ostnatým drátem, zmlácený Horác dohrává se zkrvavenou hlavou. V představení nakonec není malých rolí: nelze přehlédnout Stanislava Šáreckého (Chrysald) reprezentujícího upadlá dobová moudra ani Jana Vlasáka v roli Horácova otce.

Co více pohoršilo Molierovy současníky: nastavené zrcadlo, nebo požadavky zlidštění, osvobození lásky? (Odhlédneme-li od skutečnosti, že ve Škole pro ženy Moliere tvrdě účtuje sám se sebou.) Nemusíme se jen shovívavě usmívat, jak jsme nad věcí, i když požadavky zlidštění lásky se dnes nastolují ze zcela opačného směru než v 17. století.

MOLIERE - Škola pro ženy
Švandovo divadlo Praha. Režie Daniel Hrbek, scéna Karel Globe, kostýmy Kamila Polívková, hudba Martin Horáček.