RECENZE: V opeře Boris Godunov se místo dramatu přivalí jen brambory

Národní divadlo uvedlo jako další operní premiéru Musorgského Borise Godunova. Moc si ale nepomohlo. Velkolepá hudebně-dramatická freska z ruských dějin se smrskla tak, že místo aby se člověk těšil na každé další gesto a každý další takt, čeká jen, až bude konec.

Scéna z opery Boris Godunov v Národním divadle | foto: Národní divadlo/Hana Smejkalová

Z několika existujících verzí této opery zvolili inscenátoři s dramaturgem tu kratší a vynechali třetí jednání, které Musorgskij dopsal dodatečně. Na to mají jistě právo, i když by se dalo diskutovat o jejich argumentu, že scény, v nichž se děj přesune z Ruska do Polska, nejsou hudebně a dramaticky tak kvalitní.

M.P.Musorgskij: Boris Godunov

Dirigent Petr Kofroň

Režie Linda Keprtová

Národní divadlo, premiéra 26.března 2015

Hodnocení: 40 %

Jenže i tak se představení vleče. Vychutnat si nějakou propracovanost hudebního nastudování prostě nejde, protože dirigent Petr Kofroň sice pečlivě ukazuje, ale hudba mu pod rukama jede jako stroj. Není to drama, v němž jiskří emoce, v němž se něco odehrává. Režisérce Lindě Keprtové nelze aspoň upřít jednu věc: nepřipojila se ke světové režijní vlně, v níž se boje o carský trůn z přelomu 16. a 17.století polopaticky přirovnávají k moderním dějinám.

Zůstala u nadčasové stylizace, sbor oblékla do vycpaných, o číslo větších žlutých kabátů, občas ho přeskupila nebo nechala kývat sem a tam a na tmavé strohé scéně předvedla jeden až dva nápadité obrazy - třeba pohybující se šňůry od zvonů. Minutu to snad zaujme, pak už ne. Keprtová ale především zbytečně a na úkor rozehrání vztahů vymýšlí různé symbolické výjevy, jejichž souvislost s dějem nelze vysledovat. Ne jevišti tak probíhá jakési křtění vodou a mytí nohou. Také se průběžně vynořují předměty připomínající brambory. Během prvního příchodu cara se mu přivalí pod nohy, pak je krájí šenkýřka nebo s nimi carevič hraje kulečník. V této opeře by se ale mělo na diváka především mohutně valit drama jednotlivců a davu.

Parodie na cara

Inscenace je scvrklá také kvůli sólistickým výkonům. Divadlo pro titulní roli angažovalo ruského basistu Michaila Kazakova, ale přehmátlo se. Nevadilo by tolik, že Kazakov nevlastní typicky hluboký, mocný a tmavý bas, ostatně ne všichni slavní představitelé Borise měli takový. Vadí, že úporně a násilně přehání deklamaci, skoro mečí a řve, jen aby zamaskoval slabý a úzký hlas a předstíral efekt. Přičteme-li k tomu stejně trapné herecké přehrávání, výsledkem byla parodie na Borise Godunova.

Scéna z opery Boris Godunov v Národním divadle

Basistu spíše připomínali Oleg Korotkov v úloze mnicha Pimena a Jevhen Šokalo jako potulný mnich Varlam, ale že by tyto i další výkony utkvěly v paměti, to tedy ne. Samozvanec Lžidimitrij v podání tenoristy Michala Lehotského rozhodně nezněl jako mladík plný energie, odhodlaný uchvátit trůn, spíše jako unavený stařec. Bojar Šujskij by měl zpívat tak, aby bylo zjevné, že je úlisný a krutý intrikán, ale tenorista Valentin Prolat ho vůbec nedokázal ztvárnit, hlas mu ani pořádně nezní, natož aby něco vyjadřoval.

Určitou zvukovou kvalitu dodal inscenaci Pražský filharmonický sbor, o nějž byl posílen sbor Národního divadla. Jako celek je ale tenhle Boris Godunov zapomenutelný.