Ale oproti povrchní filmové "úsměvnosti" zdůraznit spíše melancholii a ironii díla napsaného za okupace, které vzhledem k autorovu původu vyšlo pod jménem malíře Vlastimila Rady.
Goldflam hořké, typicky poláčkovské momenty nijak nevyhrocuje, do svého výkladu promítá nostalgii za zmizelým světem, jehož atmosféra obklopovala dětství dnešních šedesátníků.
V pozadí scény vidíme hned čtyři "pokojíčky". Dole je výčep hostince a vedle místo pro orchestr Jožky G. Fadrhonce-Měcholupského, nahoře hostinský pokoj a vedle trucovna hostinského Tatrmuže.
Jeho představitel Dušan Hřebíček mu celkem přesvědčivě vtiskl podobu prkenného podivínství, zatímco Zora Valchářová-Poulová postavu hostinské Boženy šidí o potřebnou živelnou nevinnost právě v monologu, kdy se svěřuje, jak se to u ní má s mužskými.
Svůj standard odvedl Jiří Klepl v roli rady Dyndery. Nad průměr, byť ne šedivý, který předvedli představitelé zamilovaných či nemilovaných dvojic, vystoupila Eliška Boušková, ať již zpěvem dobových hitů (jimž se říkalo šlágry) coby Maren Calhotti nebo tklivým sirotčím příběhem.
Nemohu se jen zbavit rozpaků z výkonu Lubora Novotného v roli "dramatického umělce" Bena Mertense. Přehrávat má přece Mertens, ne Novotný! Tento herec se už několikrát právě v Hradci předvedl jako živelný komický talent.
Tentokrát se však kontraproduktivně vkládá do role s přílišnou verbální vervou a nevyužívá svých silných stránek, jimiž je například mimické glosování sebe i okolí coby součást ironického odstupu.
KAREL POLÁČEK - Hostinec u kamenného stolu
Klicperovo divadlo Hradec Králové. Dramatizace a režie Arnošt Goldflam, scéna Ján Zavarský, kostýmy Petra Goldflamová-Štětinová, hudba a hudební spolupráce Pavel Horák.
