Na Vinohradech putuje Tulák bezpečně hmyzí říší

- Jsou metafory, které nestárnou. Jako například ty, které nectnostmi prolezlé lidstvo připodobňují k hmyzí říši. Mnohé z nich se však již stačily stát otřepanými banalitami typu v lásce přelétavých motýlů, mamonářsky hrabivých hovniválů, vojensky agresivních mravenců či krátkosti jepičího života. Naštěstí pro hmyz přírodní vědy za tři čtvrtě století od napsání hry bratří Čapků opět pokročily, a tak by se ve světle jejich poznatků mohly naše zkreslené představy přehodnotit.

Jak ovšem divadelně přehodnotit náš vztah ke klasikům českého dramatu, toť otázka. V Divadle na Vinohradech, kde moralistní komedii Ze života hmyzu nastudoval režisér Zdeněk Kaloč, se rozhodli zřejmě snadno: Čapkové jsou aktuální i dnes, tak jak stojí a leží. Což o to, některé satirické výjevy jsou patřičně sžíravé dneska jako i za dalších padesát let a zásluhou vinohradského souboru i herecky propracované. Jak se například lyricky impotentní motýl Felix v podání Matěje Hádka houpe na lustru a nyje o své lásce anebo jak elegantně s deštníkem a bezelstným cynismem vraždí Lumek Jiřího Langmajera neboze roztomilé Cvrčky - Václava Vydru s Alenou Mihulovou. Stejně tak i postava lidského Tuláka v interpretaci Vladimíra Dlouhého se zdá být uvěřitelně odřená svým bývalým životem a téměř uvěřitelně pobouřena všemi těmi ošklivými objevy, na které při svém putování hmyzím mikrosvětem narazí. A přesto nic z toho neopravňuje mluvit o vzrušující divadelní podívané, ba právě naopak.
Důvodem by mohl být právě onen pozitivně optimistický duch hry, který sice k Čapkům neodmyslitelně patří, ale na dnešním jevišti účinkuje jako staroučitelsky humanistické kázání dítkám, která na konci tisíciletí už vědí své. Konkrétnější příčinou se zdá být i sama postava Tuláka, jež je nositelem tohoto pohledu, s nímž by se diváci měli - a dnes už těžko mohou - ztotožňovat. Na jedné straně je příliš epicky vidoucím pozorovatelem, postrádajícím vnitřní konflikt, na druhou stranu jsou jeho objevy pořád ještě naivně prodchnuty vírou v ideály, jaké se i bratrům Čapkům později rozplynuly pod rukama.
Zejména pak v druhé půlce inscenace, kde režisér rozehrává téměř spartakiádně masové výstupy při válce mravenců, se protiválečný apel stává literou zákona, který všichni dobře znají, ale nikdo jej - kupodivu - nedodržuje. Podobně muzeálně pak účinkují některé lehce muzikálové aktualizace jako například scéna třeštění Jepic v kostýmech, v jakých by se mohly hlásit do konkursu na muzikál Hair.
V řístupu ke klasikům není zlatých středních cest. Buďto se jejich díla vystaví ve vitrínách pro školní mládež a vyčkává se, až se budou jejich slova alespoň svou vnější podobností rýmovat s dnešními společenskými akcenty. Anebo se stejná slova namíří proti současníkům jako nepříjemná, protože rozšířená o další vědomí souvislostí, zbraň. V případě bratrů Čapků například o představu, jak by oni sami přepsali svůj obraz lidstva, kdyby přežili štvanici fašistických komárů a vysávání koncentráčnických vší. V Divadle na Vinohradech se obětovali pro cestu nezkreslování klasiků a zvolili, první, pravda trochu bezpečnější, způsob.

Bratři Čapkové: Ze života hmyzu
Divadlo na Vinohradech, Praha

úprava a režie Zdeněk Kaloč
scéna Albert Pražák j. h.
kostýmy Jana Zbořilová j. h.
hudba Zdeněk Pololáník
choreografie Monika Rebcová
dramaturgie Jolana Součková

Premiéra 29. ledna