O festivalu i o hře hovoří Karel Hvížďala s jejím autorem, s režisérem a uměleckým šéfem Husy na provázku Vladimírem Morávkem a ředitelem brněnského Centra experimentálního divadla Petrem Oslzlým.
Jak vůbec Prase vzniklo?
Havel: V 80. letech manželky politických vězňů, disidentky a jejich přátelé založili veselou společnost, která se snažila být protiváhou obecného strádání. Ta vydávala samizdatový časopis Nový brak a hrála v ní významnou roli má žena Olga a básník Andrej Stankovič. K Olžiným narozeninám v roce 1981 vydali zvláštní číslo a mě vyzvali, abych tam něco napsal. Tak jsem napsal podle skutečné události vymyšlené interview s cizím novinářem. To, co se v této hře děje, se opravdu stalo. Tohle o žádné mé jiné hře nelze říci. V Novém braku text Prasete vyšel, pár lidí se zasmálo a vzápětí to bylo zapomenuto. Až ho v roce 2001 objevil Jaroslav Kořán a vydal ho v nákladu 500 kusů ve svém nakladatelství Gallery. Vzápětí byl text opět zapomenut – a to platí i o mně. Před časem ho objevil Petr Oslzlý.
Ten text je česko-anglický, takže to je první hra, kterou jste napsal částečně i v angličtině.
Havel: To souhlasí. Zdůrazňuji však, že v originále nejde o hru, ale o fiktivní interview. V angličtině jsou pouze otázky, které pro knižní vydání kontroloval můj překladatel Paul Wilson.
Čí byl nápad udělat z tohoto interview hru?
Oslzlý: Když jsme s Vladimírem Morávkem psali scénář inscenace Cirkus Havel, našel jsem výtisk Kořánova vydání Prasete. Přinesl jsem ho Morávkovi a společně jsme se pak zabývali tím, že bychom z toho udělali do Cirkusu Havel mezihru. Později jsme tu myšlenku opustili, ale ve Vladimírovi nápad zůstal. Když jsme loni uvažovali nad tím, s čím se zúčastníme obnoveného cestujícího evropského divadelního festivalu Mir Caravan, řekl, že zinscenuje Prase. Text má potenciální dramatičnost a svým způsobem i jednotu místa, času a děje. Shánění prasete se odehrává v jediné obci – Vlčicích – a během jediného týdne. Morávek přišel na to, že Prase propojí s Prodanou nevěstou, především se sborem Proč bychom se netěšili.
Jak se inscenace rodila?
Morávek: Pamatuji se, že při čtení – a četl jsem text někdy ve tři ráno – jsem měl od počátku pocit, že mám v ruce něco mimořádného a zároveň zábavného. Tak jsem se smál, že jsem vzbudil manželku. Je to sice anekdota, ale je to zároveň hodně o českém osudu. Chvílemi jsem se smál a chvílemi mi bylo smutno až k chcípnutí.
Dobrá, ale jak se tyto vaše pocity převtělily do obrazů hry?
Morávek: Vlastně ani nevím: na divadle věci samy chtějí, aby se staly. Ani už nevím, kdy nás napadla kombinace s Prodanou nevěstou. Ale je to něco jako ve filmech Miloše Formana, který má taky v Hoří, má panenko tancovačku, kde lidé trošku nešikovně šlapou po parketu, pak shoří barák a z toho všeho vzniká takový sladkosirupový dojem, do kterého jdou banální melodie typu: Miluj mě, lásko. Chtěl jsem zachovat tenhle kontrast trapné historky s tím, jak všichni chtěli nějak udělat radost Olze a následkem toho se zachovali jako supi. A ta kombinace s písní, v níž se děkuje za to, že jsem Čech, že jsem se takhle narodil, že mohu takhle hrát a takhle hezky existovat a takovéhle činy dělat a takové lidi potkávat, se mi zdála dostatečně provokativní. Nakonec se ale zachovají všichni trochu vyčuraně, ale zároveň tak trochu, aby to pánbůh neviděl. Na jedné straně duše zpívá, proč bychom se netěšili, a dole křičí, přidejte.
Proto tedy říkáte, že hra je trochu haškovská a i trochu kafkovská?
Morávek: Přesně tak: Je tam bolest, je tam úzkost, ale je tam i schopnost se sám sobě zasmát.
Oslzlý: V Praseti je zřetelně vidět, jak vesnici a její obyvatele postupně napadalo, že obchod s Havlem je příležitost k podvodu. A tak cena prasete postupně narůstá. A v tom je podobnost s Prodanou nevěstou. Málo si uvědomujeme, že naše národní opera je o podvodu a libreto k ní napsal podvodník. Kafkovské je ono podivné bloudění labyrintem jedné vesnice, jejíž prostor se postupně rozkládá: najednou nikdo neví, kde bydlí Fanda, který přislíbil velké prase.
Prase mělo v dubnu předpremiéru v pražském Divadle Archa. Co s ním bude dál?
Oslzlý: Všechna brněnská divadla s posvěcením a finanční pomocí radnice, kraje a ministerstva iniciovala mezinárodní festival Divadelní svět Brno. Připravovali jsme ho již dřívějšími akcemi Noc kejklířů a Týden kejklířů. Loni jsme uskutečnili společně Slavnost masek, což byl pokus o vyvolání karnevalu. Měl obrovský úspěch. Na náměstí Svobody přišlo 35 000 lidí. A festival bude slavnostně zahájen Prasetem ve velkém venkovním provedení. Proč bychom se netěšili bude zpívat sbor sestavený z brněnské opery a dalších těles – celkem asi šestadevadesát zpěváků.
To už bude trochu hypertrofované prase.
Oslzlý: Jo jo, ono to naše Prase zvláštním způsobem expanduje. Rozjede se i do světa: do Avignonu, Moskvy, Namuru, zajímají se o ně Poláci.
V jakém jazyce budete hrát v zahraničí?
Morávek: Připíšeme tam ještě postavu Bouškové, což bude žena, která umí francouzsky a anglicky a představení tlumočí významnému představiteli českého podzemí.
Jak jste vůbec přišli na ideu divadelního festivalu?
Oslzlý: Na konci roku 2006 jsme se s Václavem Havlem setkali v New Yorku, kde jsme realizovali premiéru Betlému aneb Komedie o narození. On tam ve stejné době psal na Kolumbijské univerzitě Odcházení. Bylo krátce poté, co skončil newyorský festival, který uvedl celé jeho dílo. A to byla pro nás výzva i inspirace. Havlovská linie Divadelního světa uvede nejen všechny Havlovy hry, ale i scénická provedení jiných jeho textů. Například francouzské divadlo Lux in Tenebris přiveze Dopisy Olze. Ambicí všech brněnských divadel je zahájení nové velké tradice. Osobností, jíž bude festival dedikován, by měl být vždy světový tvůrce, jehož divadelní rozměr přesahuje do občanského života a dílo má etickou váhu. Letos jím je Václav Havel, příští rok by to měl být Peter Brook. Jednání je již na dobré cestě, zdá se, že bude souhlasit a možná i přijede.
Jak vzpomíná na festival Havlových her v New Yorku sám autor?
Havel: Hlavní zásluhu na tomto festivalu má Edward Einhorn, což je mladší americký divadelník, který si tu akci vymyslel a celou ji zorganizoval. Různá divadla, většinou Off-Broadway nebo Off-Off- -Broadway, zmanipuloval tak, že hrála mé hry nebo je realizovala v scénickém čtení. Mělo to široký rozptyl. Například v bytě jednoho milionáře na 5. Avenue pro šedesát lidí slavné hvězdy předčítaly jednu moji hru, jinou hráli studenti na Kolumbijské univerzitě atd. Skvěle například inscenovali Horský hotel – který jsem viděl mimochodem s Madeleine Albrightovou – a hráli ho jen jedinkrát a představení nesměli ani natočit, protože jim to zakázaly odbory. A přesto jim stálo za to nastudovat text, který je složitý a všelijak zašmodrchaný. V Zahradní slavnosti k mému úžasu roli zahajovače říkal zpaměti Dustin Hoffman.
Existují další projekty dramatizací vystavěných na základě nějakého nedramatického Havlova textu?
Morávek: Stále máme nějaké plány a teď nejnověji nám pan Havel poslal text, který se jmenuje Pět tet: jde o asociaci na jeho hru Vernisáž. Je to o tom, co by se stalo, kdyby se postavy této hry sešly ještě jednou a psal se rok 2010.
Ze kdy Pět tet pochází?
Havel: Ten text jsem napsal vlastně na objednávku Vladimíra Morávka. On mi řekl, že Vernisáž, která vznikla v roce 1975, by možná potřebovala jakýsi ocásek, dovětek po pětatřiceti letech, tak jsem napsal Pět tet.
Budete psát snad někdy k Vernisáži i další ocásky?
Havel: To by chtělo až po dvaceti letech – a to tu už nebudu, ale pan Morávek tu bude a určitě něco vymyslí.
Vraťme se k festivalu. Jeho součástí mají být i filmy s havlovskou tematikou.
Oslzlý: Chceme předvést vynikající film Agnieszky Hollandové Largo desolato a doufáme, že ona sama přijede: vystudovala v Praze FAMU a k Česku má velmi dobrý vztah. Rovněž chceme představit Krobův samizdatový film Pokoušení, v němž Foustku hraje Václavův bratr Ivan Havel. Bude například promítnuto sedm filmů, které Václav Havel nejvíce obdivuje, a také série dokumentů o něm.
Havel: Mám už svůj věk, dost jsem toho prožil a cítím jakousi potřebu bilancování, zavírání, odcházení a v tomto mém vnitřním rozpoložení se snažím ve svých věcech udělat pořádek, souhrnně si vše přehlédnout. A festival Divadelní svět do tohoto mého stavu velmi zapadá. Nejde tedy jen o radost autora, že někde uvedou všechny jeho hry, ale má to ještě tento veskrze privátní rozměr. A zajímavé pro mne také je, že to všechno v Brně vstupuje do mezinárodního divadelního kontextu.
A jde i o porovnání dvou rozdílných kontextů, toho newyorského s tím brněnsko-evropským, že?
Havel: Samozřejmě. Lituji, že nebudu moci být na celém festivalu, ale na druhou stranu je to možná dobře. Já bych to, co by se mi dnes zdálo z hlediska autorského s odstupem času špatné, měl tendenci hned začít přepisovat a říkat jim, že to mají vynechat nebo něco přidat, a to by nebylo správné.
Morávek: Rád bych upozornil ještě na jeden jev: do festivalu se hlásí i mladí lidé, kteří pohrdají každou divadelní konvencí, a ti chtějí nastudovat Zahradní slavnost. Jde o pražské výstředníky, amatéry, ale jsem přesvědčen, že to jsou právě ti lidé, kteří budou za takových patnáct let formovat jistý druh českého divadla. Nebo se nám přihlásili studenti, kteří chtějí pro festival připravit představení z mladické Havlovy poezie. Myslím, že na tomto festivalu je nejdůležitější, že znovu vzniká představa o tom, jak skrze Havlovo dílo je možné připomínat bolestné a třeba i nepříjemné věci. A skutečnost, že mladá generace chce Havla číst, mluvit o něm, není jen gestem a snahou přidat se k proudu. Domnívám se, že dochází ideálně k tomu, že energie, která byla autorem vyslána, se vrací, protože nám jeho dílo umožňuje zorientovat se v našem časoprostoru, očistit se a získat nadhled a naučit se zase něčemu věřit. Apeluje stále na schopnost něco obhájit: být statečný v pravý okamžik. A to jde jen tehdy, když si přiznáme vinu. A v tomhle hraje dílo Václava Havla klíčovou roli právě v tuto chvíli, v roce 2010.
