Nejznámějšího operního Hamleta zkomponoval Francouz Ambroise Thomas, ostatně toto dílo roku 2010 nabídla do kin i Metropolitní opera. Podstatně méně známější je verze Itala Franca Faccia, která rovněž pochází z 19. století. Pokusy o přenesení látky na operní jeviště se objevily i ve 20. století.
Bret Dean (1961) byl v letech 1985 až 1999 violistou u Berlínských filharmoniků, poté začal působit v rodné Austrálii jako skladatel a hudební organizátor. Hamlet je jeho druhá opera, světovou premiéru měla roku 2017 na festivalu v britském Glyndebourne. Nyní se tedy představila světu.
Hlavní dojem z přenosu byl ten, že libreto, jakož i herecké a pěvecké kreace dost převýšily samotnou hudbu. Text Matthewa Jocelyna částečně vychází ze Shakespearovy hry, částečně se jí volně inspiruje, celkově poskytuje obratně zhutněný podklad pro operní verzi. Inscenace se odehrává v časově neurčeném prostředí hodovní síně, postavy mají fraky a večerní róby. Režie Neila Armfielda je solidně vystavena od začátku až do závěrečného souboje.
Hudba je založená na exhibici zvuku i za pomoci elektroniky a nehudebních předmětu (třeba lahví z plastu, které hudebníci mačkají) a expresivních i lyričtějších pěveckých linkách, připomínajících jakési nekonečné parlando, které je ovšem čím dál nudnější, jakoby se mnohdy ani nesnažilo vyjádřit to, co je v textu. Část orchestru sedí i na postranních lóžích v hledišti, ovšem tyto zvukové efekty se do kina dají přenést jen těžko.
Sólisté jsou suverénní, pro hudbu dělají všechno, co mohou, a se svým herectvím by v některých případech bezesporu obstáli i na činoherní scéně. Na prvním místě britský tenorista Allan Clayton, který je spíš neobvyklý Hamlet, s černým plnovousem a poněkud zavalitý, ovšem nesmírně pohyblivý a mrštný, od začátku sršící energií, jemuž se dá věřit jeho inteligence i nerozhodnost a celé neštěstí.
Ofélii virtuózně zpívá sopranistka Brenda Rae, ovšem je to virtuozita přirozeně úplně jiná než třeba u scén šílenství z 19. století, připomíná spíš syrové výkřiky, které se derou z hrdla rozumu zbavené, polonahé dívky, zamazané blátem. Mezzosopranistka Sarah Connolly je docela lidská Gertruda, Rod Gilfry náležitě bezskrupulózní vrah Claudius, v paměti utkví i Johna Relyea se svým sonorním basem v roli Ducha.
Zvláštně pojatá je dvojice Rosencrantz a Guildenstern, kterou ztvárňují kontratenoristé Aryeh Nussbaum Cohen a Christopher Lowrey, připomínající groteskní dvojčata v saku a kravatě a zůstávající ve hře až do konce, kdy se stanou součástí závěrečných jatek. Ta jsou přirozeně efektní, ale člověk si pořád říkal, jestli by nebylo lepší, kdyby to byla činohra se scénickou hudbou… Nejsilnější je totiž hudba ve chvílích, kdy začne spíše připomínat „pouhý“ podkres, třeba ve výstupu herců, jenž doprovází i akordeon.
Asi se nedá očekávat, že by Deanova opera zastínila tu Thomasovu. Ale publikum Metropolitní opery hledání nových přístupů ke starým látkám zajímá, ze záběrů do hlediště se dalo odhadnout, že sice nebylo vyprodáno, ale přece jen přišlo docela dost lidí, a to přesto, že v divadle stále platí povinnost nosit roušky. V pražském kině Cinestar Anděl bylo pouze několik jedinců.
