Poeticky a s roztřesenou kamerou připomínající homevidea 90. let začíná multimediální představení metaBaletky, kterým performerka Miřenka Čechová se svým souborem Spitfire Company volně navazuje na úspěšnou knihu Baletky.
„Kvůli tomuhle umírání jsem chtěla být baletkou. Bylo mi deset, nebála jsem se ničeho a uměla jsem všechny smrti nazpaměť,“ popisuje, když na venkovním schodišti předvádí úmrtí v nejslavnějších baletech včetně Romea a Julie či Labutího jezera. „Jednou budu čajovým podšálkem, když se podíváš na baletky seshora, jsou to takové taneční podšálky,“ zazní pak jinde. Případně: „Už brzy ze mne bude labuť.“
Experimentální představení, které pro silné výtvarné prvky a střídání předtočeného materiálu se živými vstupy nelze charakterizovat jinak než multimediální koláž, rozdělila autorka a režisérka do třinácti scén. Ty divákům v krátkosti i s pomocí přímých citací shrnují téma knihy, tedy dospívání na internátu a podřizování se drilu taneční konzervatoře.
Díky přetočeným záběrům, které vybrané knižní pasáže ilustrují, působí přitom představení ještě výmluvněji a ostřeji než samotná kniha. Sama Čechová, která ve všech scénkách hraje, jim ostatně dodává na jízlivosti a komičnosti.
metaBaletkySpitfire Company & Miřenka Čechová metapremiéra 3. května 2021 režie: Miřenka Čechová, Janka Ryšánek Schmiedtová hrají: Miřenka Čechová, Simona Rozložníková, Alice Koubová, Alžběta Hrušková, Mary C |
„K snídani rajče, k obědu rajče, k večeři rajče.“ Nejsilnějším momentem této roviny metaBaletek pak zůstává pitoreskní píseň ilustrující těžkosti životosprávy pubertální dívky natažené na skřipec školní buzerace.
Bouřlivé reakce, které kniha vzbudila ještě před vydáním, jsou pak druhou silnou částí představení. Čechová totiž během živého streamu vedle odpovídání na přímé dotazy diváků předčítá i vybrané vzkazy, které se na její hlavu z baletního světa snesly. Označení, že se jako neúspěšná absolventka umí akorát „válet v Akráči po jevišti“, přitom patří k těm úsměvnějším.
Autorka před premiérou přiznala, že právě tyto reakce odborné veřejnosti, které vedly až k jejímu zhroucení, vznik metaBaletek přímo neinspirovaly. Čechová totiž chtěla především vyprávět o překonávání strachu vystoupit a promluvit o nepříjemných zkušenostech. Po vydání knihy ji totiž zaplavily pro změnu pozitivní reakce těch, kteří si prošli něčím podobným. I na tyto reakce se v představení dostane, ovšem ne v takové míře, jako co se úvodního popisu baletního života týče. Je to totiž především již zmíněný dril a autorčino vyrovnávání se s touto životní etapou, co divákovi utkví.
Ať už to na baletní škole ve skutečnosti vypadalo jakkoli, tohle další Čechové experimentální „válení“ v Paláci Akropolis stojí za to. A metaBaletky ukazují, jak inovativně lze v dnešní době pojmout online divadlo, aby zůstalo divadlem.
