Do Prahy dorazil usměvavý, příjemně naladěný a dobře vypadající čtyřicátník a málokdo by hádal, co všechno má Mark Ravenhill za sebou. Soupis jeho zdravotních problémů čítá například těžké kóma či epilepsii. Ve čtyřiadvaceti letech byl diagnostikován jako HIV pozitivní s neblahou prognózou: zbývá mu deset let života, poté imunitní systém zkolabuje. V té době také na AIDS zemřel jeho přítel.
"Když se ohlížím zpátky, uvědomuju si, že to byla právě strašná posloupnost té předpovědi, která mě přiměla, abych začal psát a dala mé první, celovečerní hře Shopping and Fucking její sílu. Když svůj život začnete žít s takovou intenzitou, jiným způsobem ani psát nemůžete," napsal před časem Ravenhill pro britský Guardian.
Ravenhillova první hra se skandálním názvem se stala událostí a současně vytyčila nový směr, označovaný jako coolness dramatika. Ta na jeviště přivedla naplno zobrazené násilí, krutost, chlad, prázdnotu hrdinů, dezorientovaných ve světě bez citu. Šokující byla i témata zahrnující homosexualitu či drogy.
Cool? To se mi líbí
Na otázku, jak se mu líbí nálepka "cool" autora, odpověděl Ravenhill v Praze s úsměvem, že velice, protože "cool" toužil být již jako puberťák. Na mysli měl další význam anglického slova, jenž by se dal volně přeložit jako úžasný a v pohodě.
Současně však přiznal, že nemá rád, když si režiséři jeho her libují v předvádění brutality a zvráceností: "Každá hra je otevřená interpretaci, ale u mě mívají režiséři tendenci podávat hry tvrdší, než jsou. V mých hrách se objevují momenty něhy, zranitelnosti, křehkosti, porozumění. Ty však bývají často opomíjeny právě proto, že mé jméno je symbolem pro texty plné násilí."
Přestože pokrok medicíny v léčbě pacientů s HIV chmurné vyhlídky stále projasňuje, intenzita psaní Ravenhillovi zůstala. A také velká píle. Pro edinburský festival se uvolil denně napsat jednu krátkou, dvacetiminutovou hru: celkový čas cyklu se vyšplhal na šest hodin.
Žádný z jeho titulů sice nedosáhl tak globální slávy jako Shopping and Fucking, ale z Ravenhilla se stal natolik etablovaný autor, že dvě jeho hry pronikly na jeviště londýnského West Endu – v jedné si zahrál hvězdný Ian McKellen.
Bohatou inscenační historii mají Ravenhillovy hry i u nás. Představení Shopping and Fucking se hrálo poprvé v roce 1996 v ústeckém Činoherním studiu, text Faust je mrtev nastudovalo brněnské HaDivadlo, Polaroidy pražský Disk a ostravská Aréna. O monodrama Produkt se pokusila Ta Fantastika a dvě novější hry má v repertoáru soubor Letí. Je to "gay muzikál" Mother Clap’s Molly House, u nás uváděný pod názvem Domeček pro buzničky, a právě Bazén (bez vody).
Skok do prázdného bazénu
Hru autor popisuje jako studii o přátelství: "Přátelství dává lidem sílu, na druhou stranu jim brání, aby se vyvíjeli, což může být destruktivní."
Protagonisty je skupina umělců, z nichž jedna žena se stane velmi slavnou a ostatní se s tím těžko vyrovnávají. Při večírku známá umělkyně skočí do bazénu, jenže v tom chybí voda. Utrpí vážná zranění a v bezvědomí skončí v nemocnici. Netuší, že přátelé její rány zdokumentovali a plánují se snímky jejího zmrzačeného těla nastartovat vlastní úspěšnou kariéru.
"Inspirací mi byly obrázky fotografky Nan Goldinové, která rovněž nešťastnou náhodou skočila do vypuštěného bazénu. Vlastní zranění vyfotografovala a udělala z nich výstavu. Otázka, kterou ve hře kladu, zní: Jak smíme nakládat s utrpením svým a cizím, máme právo proměnit je v umění?" uvažuje Ravenhill, jinak velký kritik systému: "Moje postavy jsou takové, jaký je svět okolo nich. Tím nejdůležitějším se staly peníze, chybějí jakékoli jiné hodnoty, vztahy mezi lidmi diktuje trh. Proto jsou mí hrdinové nenasytní, poživační a chamtiví. I tak intimní záležitost, jako je sex, se stává něčím, po čem je sháňka," vysvětlil dramatik před časem.
Filmový průmysl se připravuje na dobu krize a hubených let natáčením komedií. Ravenhill však soudí, že zábavy již bylo dost a že touha publika zapomenout na společenské problémy pomocí smíchu nebude tak vysoká, jak si myslí filmové koncerny. "Alespoň z mé domoviny mám takový dojem, že ekonomická recese přiměje lidi přemýšlet o svých životech a přehodnocovat. Komedie mám osobně rád, ale krize nás nutí klást si vážné otázky," věří Mark Ravenhill.
