Rakouský skladatel Ernst Krenek může být zajímavý tím, že má české kořeny a že jeho opery – včetně Jonnyho – hrálo před válkou i pražské Nové německé divadlo (v jehož momentálně rekonstruované budově dnes sídlí soubor Státní opery). Navíc uvedením černošského muzikanta na scénu si nejprve zajistil pozornost publika, ale po nástupu nacistů k moci se ocitl mezi představiteli „zvrhlého umění“.
Ernst Krenek: Jonny vyhráváDirigent: Stefan Lano Režie: David Drábek Národní divadlo, premiéra 24. ledna 2019 |
Jsou to v ale současnosti všechno dostatečné důvody k inscenování? Snaha některé autory či některá díla rehabilitovat se paradoxně může obrátit proti nim. Je fakt, že po světové premiéře v Lipsku roku 1927 slavil Krenek s Jonnym velký úspěch. Černošský (rozuměj načerněný) barytonista v roli muzikanta, jenž má svůj band a zpívá chytlavou melodii, to musela být v době, kdy Evropu začínaly uchvacovat afroamerické rytmy, opravdu senzace.
Jenže muzikant Jonny, zosobňující nespoutanost, ale také cyničnost a absenci zábran, a beroucí si vše, co chce, ať jsou to ženy či cizí housle, je pouze jednou figurkou a jím přinášená jazzová nálada pouhou příměsí, nikoli podstatou. V ději se totiž jako kontrast k bujarému Američanovi především líčí světabol rozervaného skladatele Maxe, hledajícího útočiště kdesi u ledovce, symbolizujícího Starý svět, a jeho vztah se zpěvačkou Anitou, o niž usiluje i houslista Daniello.
Při poslechu hudby, jež čerpá z tradic romantismu, nelze vytušit, zda to autor myslí vážně či nikoliv. Asi vážně, soudě podle jeho vlastních slov, ocitovaných v tištěném programu, z nichž plyne, že chtěl zkomponovat „vážný příběh o samotářském skladateli, který chce utéct duševní beznaději“. To zní varovně, a skutečně, většina Maxových výstupů je nechtěně komická ve svém dutém patosu. Třebaže se Krenek německou romantiku snaží lehce parodovat, celkově dílo nemá ani dramatickou sílu ani ironizující nadhled a ústí do nudy, která se dostavuje i přes řadu škrtů, s nimiž se v Národním divadle hraje.
Medvěd a vagon nestačí
Jonnyho by snad mohl jakž takž ospravedlnit výjimečný inscenační přístup, ale ten režisér David Drábek nenašel. Krenek sice předepisuje některé atraktivní reálie jako ledovec, hotel, nástupiště se železničním vagonem, ale to nestačí. Režisér dodal ještě ledního medvěda, sviště nebo trpaslíky, kteří občas zavítají na jeviště, s dějem ovšem nesouvisejí ani do něj nezasahují. Pokud to měla být dadaistická hravost, tak působí chudičce. Ledovec je jako vystřižený a slepený z mapy, ale i on je pouhou ilustrací. Závěrečný „příjezd“ železničního vagonu, který má hrdiny odvézt na loď do Ameriky, je efektní, ale už mnoho nezachrání.
Inscenátoři by asi museli rozpoutat mnohem větší féerii, za niž by se dílo „schovalo“, i když by to zase bylo proti autorem zamýšlenému „vážnému“ smyslu. Jelikož ovšem titulkovací zařízení je v Národním divadle téměř nečitelné, většina lidí by stejně netušila, o čem se hraje. Hlavní aktéři převážně popocházejí v exaltovaných pózách, čímž jen posilují už tak nechtěnou komiku samotné opery.
Pěvecké výkony jsou docela dobré, zvlášť sopranistky Petry Alvarez Šimkové v roli Anity nebo Igora Loškára jako Daniella. Skladateli Maxovi Krenek předepsal dost náročný part, s nímž britský tenorista Jonathan Stoughton přinejmenším zpočátku bojoval. Jiří Rajniš jako Jonny se pohybově činil, aby vystihl temperamentního nevázaného muzikanta. Zpíval ho měkkým, příjemným barytonem, který ale občas zanikal za orchestrem Státní opery, jejž dirigent Stefan Lano vedl do rádoby romantického patosu i ozvuků jazzových revue.
Premiérový večer postihla smůla, když představitelka komorné Vanda Šípová nemohla kvůli zranění utrpěnému při jedné ze zkoušek zpívat. Divadlo sáhlo k řešení, jež ve světě není neobvyklé: indisponovaná pěvkyně roli pouze hrála a part z pravého portálu zpívala narychlo povolaná náhrada, v tomto případě německá sopranistka Steffi Lehmannová.
Větší smůla ale je, že Národní divadlo po tomto kusu vůbec sáhlo. I když se opera Jonny vyhrává ve světě tu a tam z piety objeví, na svou meziválečnou slávu nenavázala a očividně nejen proto, že by se na ni po nacistickém zákazu prostě zapomnělo. Jakmile černošský hudebník na jevišti přestal být senzací, v díle nezůstalo nic, co by zaujalo další generace. Na rozdíl od mnoha starších oper Krenkův Jonny svoji dobu nepřežil, zmizel spolu s ní.
