Ta vznikla přepracováním stejnojmenné hry Alexandra Dumase staršího, inspirované životem slavného anglického shakespearovského herce Edmunda Keana (1787–1883).
Sartre do Keanovy postavy promítá svou filozofickou tezi, že neuchopitelná existence předbíhá "podstatu", jinými slovy vyhýbá se jakémukoli znehybnění, zbytnění. A hrou jako by se chtěl francouzský filozof vyrovnat Oscaru Wildeovi: máme pocit, jako kdyby byla přímo napsána v jeho lehké konverzační tónině.
Už od úvodního dialogu hraběnky Amy (Marcela Nohýnková) s Elenou (křečovitá Simona Vrbická), ženou dánského vyslance hraběte z Koefeldu, jeden jízlivý bonmot stíhá druhý – ocitáme se v subtilním, ne-li dekadentním prostředí, v němž se chválou haní a hanou chválí a v němž pod vlídnou hrou společenských masek probíhá tvrdý boj.
Elena je milována Keanem, avšak ten se má oženit s mladičkou Annou Dambyovou (Andrea Černá j. h.). Co je pravda a co je klep, co je skutečnost a co zdání? Všeho je tak na hraně – a mezi tím vším se pohybuje Kean, který má navíc "odcizení" přímo v popisu práce, neboť se coby herec ztrácí ve svých postavách.
Bohužel se právě u postavy Keana zřetelně vyjevují limity herectví Jiřího Langmajera. Není mu patrně dána histrionská odlehčenost, která virtuózně obrací nálady, postoje i výklady situací jako rukavici. Nejenže příliš tlačí na pilu, kde by měl spíš ubrat, ale vkládá "charakter" tam, kde ho není třeba.
Kean klame a klame zdaleka nejenom tělem: je-li jemný nebo chrapounský, přímočarý nebo úskočný, není tomu tak proto, že takový je, ale proto, že toto vše "umí". Nedorozumění je nejvíce patrné v dialogických scénách s Annou nebo sluhou Salomonem. (Duchu hry se rozhodně příčí parodické přehrávání a la Pytlákova schovanka v rozhovorech s Elenou.)
Miloš Mejzlík měl zde před více než patnácti lety ke Keanovi mnohem blíž. Ležérně bonvivánskému Davidu Suchařípovi v roli Prince waleského, Keanova mecenáše a soka v jedné osobě, se nepodařilo vytvořit kontrapunkt mezi nominální urozeností a faktickým pokleslým stavem a stylem této postavy.
Sartrův Kean je mnohem méně příběh než předloha autora Tří mušketýrů, avšak režiséru Petru Hruškovi jako by se místy Sartre propadl zpátky do Dumase. Závěrečný odjezd Keana s Annou do Ameriky bohužel připomíná J. K. Tyla. To, že si Kean nakonec má vzít Annu Dambyovou, není jenom happy end, ale ironický výsměch existenci, kterou "doběhla" podstata. Kean, okázale si zakládající na své svobodě, se stane rukojmím, ne-li zajatcem utilitaristického světa "výrobců sýrů", kterým tak okázale pohrdal.
