Klíč k rozporuplné osobnosti, jež se zvláště po válce zdiskreditovala horlivou aktivitou ve prospěch diktatury proletariátu, však zvolili tvůrci příliš jednostranný, jednoduchý a vlastně zavádějící.
Ukazují průkopníka moderního divadla jako směšnou a dogmatickou osobu. Chybějí zmínky o jeho fascinujícím divadle a hudebních aktivitách, o tom, že jako jeden z prvních u nás objevil americký jazz.
Představení nese podtitul "inscenovaný dokument", ale je spíš jakýmsi monotónním parte - oznámením o smrti či celoživotním umírání.
Chybí mu, kromě hudební části, nadhled a humor. Není ani obžalobou, spíše jízlivým šklebem bez snahy o pochopení.
Inscenace je důsledně černobílá - v barvě výpravy, v kostýmech, ve filmových dotáčkách historických i nově pořízených. Burian v podání tří herců - Jiřího Hány, Karla Dobrého a Martina Pechláta - je prázdný mluvka, zaštiťuje se frázemi a jedinkrát vykoná statečné gesto: napíše Stalinovi dopis, v němž protestuje proti uvěznění režiséra Mejercholda.
Ten čin jej po válce ve snech pronásleduje, neb se obává Stalinovy pomsty. Tak inscenace zdůvodní jeho poválečné činy.
O vlivu koncentračních táborů, kde strávil téměř pět let, o jeho soukromí i atmosféře doby se divák nedozví téměř nic.
Zato si vyslechne dlouhou Burianovu přednášku ke členům Divadla D 46. I když všichni herci - dále Gabriela Pyšná, Eva Stanislavová a Alena Štréblová - podávají technicky výborné, soustředěné výkony, i když výtvarné řešení Tomáše Rusína má styl a využití dotáček či voicebandů odpovídá Burianovu přístupu, je zdlouhavá inscenace zklamáním.
Demytizovat Buriana by mohlo být zajímavé, kdyby se s ním tvůrci utkali na poli uměleckém, ne ideologickém, jemuž nerozumějí nebo nechtějí rozumět.
Jediné, co inscenaci zdobí, je hudba. Burianovy skladby na jevišti hraje Agon Orchestra za řízení Petra Kofroně: přesně, moderně a hlavně s respektem k Burianovi a s pochopením. Zpracované skladby si přímo říkají o vydání na CD. Na inscenaci se pak může zapomenout.
