Jakpak se žije jednohubkám na Drábkově švédském stole? Nijak zvláštně...

- V rámci olomoucké přehlídky Divadelní flora, která představila výhradně inscenace Studia Hořící žirafy, byla uvedena nová hra Davida Drábka Švédský stůl. Drábkova tragédie o třech chodech je hodinovou, komorně laděnou jednoaktovkou a tematicky navazuje na stěžejní otázky jeho tvorby - bytí a smrt, střetávání věcí banálních a osudových.

Autor však tentokrát hledá odpovědi na úzce vymezeném prostoru daném rozhovory tří postav - respektive pokrmů. I po režijní stránce tým studia experimentuje. Jedinou dekorací se stává tmavé pozadí jednoduše nasvícené, maličké scény; přiblížení základní situace se děje skrze naddimenzované kostýmy, "pazvuky" obrů a ústním popisem postav.
Drábek přivádí diváky na Hostinu obrů, kde se na stole setkávají rytíř Jednohubka, Čokoládová špička a Uzený losos. Určeni ke zkonzumování vedou svoji první i poslední debatu. Ústřední postava Švédského stolu, Jednohubka (Filip Čapka), je rytíř romantické duše, komicky horlivý ve svém snažení, intenzivně vnímající okolí. Za každou cenu chce přežít a nebýt sněden. Ale proč vlastně? V závěru opuštěn na prázdném stole se děsí představy rozkladu na smetišti a ukončí svou malou tragédii sebezničujícím gestem: probodne se vlastní špejlí. Čokoládová špička Dity Vojnarové přijímá s dětskou radostí všechny nové podněty - ať už pro ni znamenají rozptýlení nebo ohrožení. Ve svém krátkém životě (byla cukráři zrozena zrána) nechává k sobě věci volně přicházet; odevzdaná a smířená. Porcovaný Uzený losos Karla Nováka hledí unaveně na obří svět skrz své vypouklé oko. Opatrné námluvy Jednohubky a Špičky pozoruje s despektem a znechucením. Losos je komentátor volící nevybíravá, ale pravdivá slova: neodpustí si Jednohubkovi připomenout, že jsou už přece mrtví, naservírovaní k snědení. Během hostiny pak Lososa zkonzumuje kritička-masochistka, řešící svou nenávist k divadlu plozením recenzí; Lososova duše odplouvá do nenávratna.
Drábek nechává herce postávat v absurdní situaci, statické aranžmá narušuje pouze Jednohubka při občasném zoufalém putování po scéně. Těžiště děje leží ve slovech, aktérům zbývá z hereckých prostředků jen mimika a intonace. Kromě kritiků si autor rýpl i do populární hudby. Epizoda končící "vytažením Ilony ze zásuvky" je vtipná, ale nabourává plynulý tok děje stejně jako lidová písnička, ač v okouzlujícím podání Špičky, nepochopitelně doprovázená klavírem.
David Drábek dává na vybranou: zda se cítíme být členy konzumující země obrů, anebo jednohubkami odsouzenými k sežrání či rozkladu. Zaostřený pohled na svět ohraničený plastovým táckem odkrývá věci vznešené i přízemní, smějeme se konverzačnímu tónu, mrazí nás v ostrých střizích, kdy se smrt zdá být už už na dosah. Závěrečný sugestivní zpěv Pavly Zumrové, vynořující se nečekaně z řad diváků, můžeme vnímat s až morbidní příchutí jako tklivé rozloučení na vlastním pohřbu.

David Drábek: Švédský stůl
Moravské divadlo Olomouc

režie David Drábek
kostýmy Alžběta Vlachová
hudba Darek Král

Premiéra 26. března v Divadle hudby