U kočičí bažiny je velké drama. Hra inspirovaná bezmála pětadvacet století starou Euripidovou Médeiou v sobě nese antickou osudovost, rozehrání sil, které přesahují vůli a moc jedince, ale přitom nepůsobí jako "adaptace", variace či aktualizace nejklasičtější klasiky.
Je to hra usazená mimo čas a svým způsobem i mimo prostor – sice je zřetelně situována do ostrovní bažinaté krajiny, nicméně daleko více než o konkrétní lokalizaci jde o krajinu metaforickou, bažinatou v tom smyslu, že lidé se jí brodí, propadají se v ní, bloudí a nejsou mocni se z ní vymanit.
Možný počáteční divácký dojem z irské "exotičnosti" až obligátnosti se v průběhu hry rozplývá, zatímco na jasnosti a naléhavosti nabírají kontury a osudy postav. Soubor Činoherního klubu k tomu přispívá ze všech svých sil.
Silná role Žilkové
Režisér Martin Čičvák do titulní role Hester Swanové, čtyřicetileté ženy, neustále někým opouštěné a neumějící odpustit, obsadil Veroniku Žilkovou. Propracovali se k výkonu, který v hereččině divadelní kariéře může patřit ke stěžejním.
Coby hrdá, nepoddajná i doufající a hlavně zoufající Hester je zcela koncentrována na figuru a s dalšími reprízami to může být ještě lepší – na pondělní premiéře se mi Žilková jevila více stresovaná, sevřenější než na předpremiéře, která se odehrála na konci června. (Stojí za zmínku, že inscenátoři přes divadelní prázdniny na hře ještě zapracovali, doladili nejeden detail.)
Velmi kvalitními partnery Žilkové jsou zejména Lenka Skopalová coby slepá Kočičí žena, která však do lidí a vztahů výtečně vidí, a Vladimír Kratina jako zemitý, nadutý a sprostý sedlák Xavier Cassidy, jenž provdal mladičkou dceru Karolínu (Marika Šoposká) za Carthaga Kilbridea (Matěj Dadák), který kvůli téhle výhodné partii opustil Hester. Divácky vděčnou kreaci – bez toho, že by publiku nadbíhala – předvádí Gabriela Vránová v roli zle přitroublé a sobecké Carthageovy matky.
Svého druhu mimořádné nároky, zejména pak v závěru, hra klade na představitelku Hesteřiny sotva školou povinné dcery Josie; alternují v ní
typově odlišné Johana Krtičková a Klára Šabaková – každá ten nápor zvládá po svém, ale obě respektuhodným způsobem.
U kočičí bažiny je hra prostá všech ideologií, motorem jednání jsou touhy, lásky, nenávisti i sociálně-psychologické danosti. Marina Carr (1964) tu vykreslila společenství navzájem provázaných lidí, kteří do těchto vztahů vstoupili již něčím poznamenaní, někam vrostlí.
Jakmile se někdo z nich snaží vyvázat, trhne to i se všemi ostatními. Tato redukce v pojetí postav, jejich "zajatost", však nevyznívá, samozřejmě i zásluhou inscenátorů, jako násilnost. Dramatička takto odkrývá běsy nebo – střízlivěji řečeno – neodbytná hnutí mysli, pudovost našich já.
V jádru je to hra, troufám si říct, ženská, neboť to, co zejména v Hester běží mimo slova, ba mimo vědomí, je onen druh tělesnosti, biologičnosti, o níž muži třeba i vědí, ale žít jej nemohou, neboť nikoho na svět nepřivádějí.
S telenovelou nepočítejte
"Lidé už v nic nevěří. Když jdou do divadla, chtějí vidět dva díly telenovely. Nechtějí žádné ‚duchy‘, nic, co nevypadá jako na fotce, a to mě na divadle štve ze všeho nejvíc," prohlásila Marina Carr. Ve světle jejích slov se patří dodat: na dva díly telenovely v Činoherním klubu nenarazíte, duchové se v téhle hře vyskytují a věřte, že to přitom není žádná "duchařina".
Pražská scéna ovšem neriskuje uvedením U kočičí bažiny tolik, kolik by se mohlo zdát. Irská dramatika tvoří jednu z jejích linií a diváka si pro ni už vychovala například tituly Hrdina západu a Osiřelý západ. Dá se tudíž říct, že dramaturgicky je sázka U kočičí bažiny sázkou na ověřené postupy.
Hodnocení MF Dnes: 80%
