Národní divadlo Praha - z inscenace Dva vznešení příbuzní

Národní divadlo Praha - z inscenace Dva vznešení příbuzní | foto: Hana Smejkalová

Dva vznešení příbuzní, hra mezi rytírnou a absurditou

Komplikovanější alžbětinskou hru, než jsou Dva vznešení příbuzní, si dramaturgie Národního divadla ani nemohla vybrat. Zápletka z pera Williama Shakespeara a Johna Fletchera je sice poněkud renesančně bizarní, tematicky je však až naivně přímočará: dva muži milují jednu ženu a získá ji ten, kdo porazí druhého v boji na život a na smrt.

Tím však veškerá jednoduchost končí a nastávají problémy. Nejen pro diváky, kterým situaci naštěstí usnadňuje melodicky projasňující překlad Martina Hilského, ale i pro inscenátory. Ti se vcelku statečně s nepříliš povedenou předlohou perou, ale tolik vedlejších motivů a interpretací aby pohledal.

Žádná pak neunikne inscenátorské pozornosti a je herecky nebo scénicky důsledně, až polopatisticky rozehrávaná a rozvíjená. Střídají se styly a žánry, z rytírny se stává veselohra a z ní tragédie, absurdita se mísí s racionálním jednáním, smích střídá utrpení.

Jeviště se scénou Martina Černého nezůstává ani na vteřinu bez pohybu. Hraje se na třech proti sobě se pohybujících točnách, v popředí se vysunuje spodní jeviště, žalář obou příbuzných, na zadní bílou plochu se promítají motivy denní a noční oblohy. Jezdí se v růžovém gazíku s postupně stárnoucím andělem na kapotě, chodí se v rytířské zbroji, objevují se i folklorní kroje.

Herci předvádějí rozličné pojetí svých postav od realistického ztvárnění, zejména u Kateřiny Holánové jako milované Emilie, přes nepatetické, sympaticky živé rytířské hrdiny u Jana Hájka a Vojtěcha Dyka až po evidentní ironické podehrávání u členů Theseova dvora, nejvýrazněji v provedení Davida Matáska a Lucie Žáčkové.

A do toho všeho nešťastnou láskou a nezkrotnou erotikou poblázněná žalářníkova dcera v expresivním a rozevlátém pojetí Magdalény Borové nebo komický učitel Rudolfa Stärze. Vše sjednocené silnou emocionální hudbou Petra Kofroně a tématy touhy, lásky, přátelství, ale i furiantství či zbytečné oběti.

Vyznění inscenace je přesto nevyzpytatelné. Mnohdy totiž netušíte, zda to, co sledujete na scéně, je záměr a vtip, či jistá nedotaženost a nesoustředěnost. Hranice mezi kýčem a záměrným kýčem je až příliš tenká a ne vždy zcela srozumitelná.

Nicméně dramaturgicky odvážná volba stojí za zhlédnutí. Příležitost totiž dostává nejmladší, velmi talentovaná herecká generace Národního divadla - o jménech jako Magdaléna Borová, Lucie Žáčková, Jan Hájek či nově Vojtěch Dyk ještě uslyšíme.

J. FLETCHER, W. SHAKESPEARE - Dva vznešení příbuzní
Stavovské divadlo Praha. Překlad Martin Hilský, režie Ivan Rajmont, scéna Martin Černý, hudba Petr Kofroň, délka 170 min.
Hodnocení 70 %