Je to především jízda. Divoká roadmovie. A to doslova, třeba když se kamion zaparkovaný na scénu Stavovského divadla v životní velikosti otočí k divákům čelem a do jeho kabiny za nájezdu neklidné hudby naskočí Faust s Mefistem. Režisér Jan Frič prostě dokáže budovat filmově přesné obrazy, kterými v hledišti rozehrává emoce.
Jeho Faust v hereckém podání Martina Pechláta je vizáží zastydlý metalák, který svou legendární cestu, kdy „chce poznat vše, co lidstvo poznat může“, absolvuje v silničním korábu s neonovým pentagramem a ohnivým polepem. Faust zkoumá a ochutnává svět skrze noční život zaplivaných parkovišť, mezi střepy lahví a nedopalky od bizarních lehkých děv. S Mefistem si po podpisu smlouvy fotí selfie, svou Markétku (skvělá Veronika Lazorčáková) potkává přímo na benzínce. I když to na první pohled zní (a hlavně na jevišti vypadá) prvoplánově divoce, je to pro Friče vše jen prostředek. Barevný a ukřičeně současný prostředek, který však stále vypráví ten archetypální příběh o poznání, lásce a pokušení. Goethe zde číhá doslova za rohem, možná u prvního tankovacího stojanu. Důkazem toho budiž scéna, kdy si Faust Markétku namlouvá, ta totiž i přes dryáčnické rekvizity vyznívá dokonale křehce a romanticky.
Vynikající Rašilov
I sebelepší nekompromisně zaktualizované obrazy však leckoho odradí. Ovšem tenhle Faust je událostí i ze dvou dalších důvodů. Jedním je velice vydařený překlad Radka Malého, který vznikl čistě pro potřeby inscenace. I když jedno dvě slova zazvoní zbytečným modernismem, odvedl držitel několika literárních cen úžasnou práci. Ať už se na pódiu odehrává sebevětší dekadence, sebevětší zmatek nad zmatek, Malého verše ctí předlohu a přitom zní současně.
Dalším velkým plusem je pak vynikající výkon Saši Rašilova v úloze Mefista. Brilantní je už scéna jeho příchodu k Faustovi, Rašilov pak vydrží ve stejném tempu celé více než tříhodinové představení.
FaustNárodní divadlo (Stavovské divadlo) premiéra 15. března 2018 režie: Jan Frič hrají: Martin Pechlát, Saša Rašilov, Veronika Lazorčáková, Pavlína Štorková, Johanna Tesařová, Pavel Batěk, Alena Štréblová, Eva Salzmannová, Jiří Suchý z Tábora, Radúz Mácha, Alois Švehlík |
Frič se spolu s dramaturgy Martou Ljubkovou a Janem Tošovským rozhodli uvést v jednom večeru oba díly. Jde o rozhodnutí dvojsečné, na jednu stranu je chvályhodné, že se celého Fausta nezalekli, na tu druhou však před diváka staví dost náročný úkol na hranici stravitelnosti. To, co je v prvním, divácky srozumitelném díle, ještě únosné, narůstá po přestávce do obludného chaosu.
Překladatel Malý v programu k inscenaci připomíná, že pro polovinu 19. století nesl druhý díl Fausta „mnoho nesrozumitelného a mnoho nesmyslů“. Tvůrci se tuto citaci Josefa Jiřího Koláře zjevně pokusili potvrdit. I druhá polovina přináší neopakovatelné a těžko popsatelné scény, které potvrzují, že angažování Friče rozhodně nebylo pro Národní divadlo krokem vedle. Jistý masochismus však předně naznačuje, že se tým tématem zabýval až nezdravě dlouho a trochu ztratil nadhled. Vzhledem k úžasné první části je skoro škoda, že své veledílo nerozdělil třeba do dvou večerů - dnes reklama na současnou činohru a zítra pak lahůdka pro případné fajnšmekry.
I takhle však zůstává Faust inscenací s neopakovatelným kouzlem a je událostí letošní sezony Národního divadla.
