RECENZE: V chicagském podsvětí najde Ondřej Sokol happy end jen stěží

Hru Davida Mameta s názvem Americký bizon zinscenoval pražský Činoherní klub už podruhé. Režisér Ondřej Sokol si zde tentokrát i zahrál.

Pověstné přísloví o řece a počtu vstupů lze nasadit na poslední premiéru této sezony, kterou připravil pražský Činoherní klub. Hru Americký bizon totiž režisér Ondřej Sokol připravil pro slavnou divadelní scénu ulice Ve Smečkách už jednou, uvedena byla v říjnu 2006 s Petrem Nárožným, Markem Taclíkem a Michalem Pavlatou, který byl za roli Teache nominován na Cenu Thálie.

Herec a režisér Sokol se spolu s vedením divadla rozhodli po devíti letech kus amerického dramatika Davida Mameta uvést znovu. Text prokrátili, pracují se zcela jinou scénou, kostýmy i hudbou. Dopředu uvedli, že oproti původní zdejší verzi, která „směřovala k určitým pointám“, bude druhý pokus komplexnější a drtivější.

Sokol si navíc k režii přibral i jednu ze dvou ústředních postav hry. Rozhodl se ztvárnit roli Teache, tedy neřízeného ztroskotance, který vnitřní nejistotu a nedostatek sebevědomí nahrazuje okatou kuráží a hlavně neutuchajícím vodopádem slov. „S chlápkem, co není nervózní, se do žádnýho kšeftu nepustím,“ ubezpečuje Dona (Martin Finger), majitele vetešnictví v suterénu, když společně po nocích plánují vloupání s vidinou zisku vzácných mincí. Jeho osobně znervózňuje mladý zlodějíček Bob (Václav Šanda), jenž se okolo jejich plánů podezřele ochomýtá.

Americký bizon

80 %

Činoherní klub

premiéra 18. května 2015

režie: Ondřej Sokol

hrají: Martin Finger, Ondřej Sokol, Václav Šanda

Stejně jako předchozí verze i nový Americký bizon se může opřít o skvělé herecké výkony. Syrovou scénu, která dobře souzní s charaktery všech tří mužů, naoko rozšiřuje bezpečnostní kamera nepřetržitě zabírající regály obchodu kdesi vpředu. Statický záběr občas naruší průchod některého z hrdinů či odlesk policejních sirén za oknem.

Mamet v Americkém bizonovi vsadil na mluvu pokleslých vrstev. Nešetří vulgaritami a celkovou sprostotou postav, čímž hutně modeluje celý pochybný svět okolo nich. Tři figurky, se kterými se publikum jen těžko může ztotožnit, místy ve vtipných dialozích sklouzávají k parodii sebe sama. Přesto v Sokolově nové režii o žádnou komedii nejde. Stejně nečekaně jako přistane tříštící se lahev na Bobově hlavě, udeří poslední část do myslí diváků. Se skvěle atmosférickým, téměř filmovým hudebním podbarvením přichází finální vystřízlivění. V tomhle chicagském suterénu se žádný happy end konat nebude.