Pročpak jste nesouhlasil s naším návrhem fotografovat vás v plavkách u bazénu? Byl by vyhřívaný...
A prosím vás, proč bych měl? Jak souvisí s mými písničkami, že budu na fotce v plavkách? Tomu opravdu nerozumím.
Přece je důležité posluchače zaujmout, být jiný. Vy jste zaujal kromě zpívání právě proto, že jste vysoký blonďák s postavou sportovce. Neříkejte mi, prosím, že to nevíte...
To je pravda, že showbyznys není jen zpívání. Ale já hraju už příliš dlouho, abych s tím mohl kalkulovat. Neznám nikoho, komu trvalo přes dvacet let, než se stal známý. Takže když mě vydavatelství objevilo, nevytvářeli ze mě něco, co by bylo podle jejich představ. Vždyť jsem byl skoro čtyřicetiletý chlap. Co by ze mě asi tak mohli vytvářet?
Hudební kritici mluví o promyšleném obchodním kalkulu, jak využít vaše atletické tělo.
To mě hodně mrzí. Připadá mi, že se tím úplně mažou moje písničky. Jako by nebyly.
Jak jste se podle vás do takové pozice dostal?
Nevím. Fakt nevím. Třeba je pro některé lidé snadnější věřit, že svalstvo na lidském těle existuje výhradně na úkor mozku.
Svého času jste se objevil v časopisech svlečený do půl těla. Od té doby pro mnohé Maxa rovná se ten, co ukazuje svaly...
Tak já vám řeknu, jak to je s mými obnaženými fotkami. Existují tři. Že vznikla ta první, to jsem ani nevěděl. Fotograf ji udělal během převlíkání při focení. Podruhé mě někdo zachytil někde na cestě mezi hajzlíkem a šatnou. Tak jsem pochopil, že když mě za každou cenu chtějí do půl těla, bude lepší, když se tak nechám jednou vyfotit, než aby na mě pořád někdo číhal u sprchy. Za to jsem získal pomalu pověst nějakého exhibíka.
Vždyť vám to může být jedno. Vaše publikum přece tvoří především ženy, ne?
Nikdy jsem nechápal, proč to tak je.
Tomu nerozumím...
Jsem obyčejný chlápek, který zpívá příběhy mužů, takže jsem očekával, že se v nich najdou spíše chlapi. Jenže právě u nich jsem se setkal s ostentativním odporem. Tuhle jsem slyšel v rádiu, jak lidi dávali zpěvákům hlasy. Dovolal se nějaký muž a moderátor říká: Teď můžete rozhodnout, jestli vyhraje skupina Holki nebo Martin Maxa. A on: Tak to raději Holki. Moderátor se ptá: Vy neposloucháte Maxu? Chlápek odpovídá: Neposlouchám a nelituju. To je obraz těch, kteří se do mě strefujou. Moje písničky nesnášejí, ale nikdy je prý neslyšeli.
Trápí vás to?
Čekal jsem, že se to jednou zlomí. Už nečekám. Ale nechápu to. Stejně jsem nechápal, jak na mé koncerty v té počáteční euforii chodily spousty dvanácti a čtrnáctiletých děvčat. Říkal jsem si, co v těch písničkách můžou najít? Přece mi nemohou rozumět.
Už nechodí?
Mé publikum je za ty čtyři roky jaksi dospělejší. Ne, že by chyběly slečny, ale vídám i jejich maminky. Většinu publika už tvoří normální ženy, které nečekají, že je budu z pódia obšťastňovat bez trička. Přesto mi udělá největší radost, když po boku slečen a žen vidím jejich manžela či partnera.
Kdybyste se teď, po čtyřech letech profesionálního vystupování, vrátil na začátek. Znovu vydával první cédéčko, znovu šel poprvé do televize... Udělal byste něco jinak?
Ne. Já přece nic nepředstíral. Zpíval jsem a choval se tak, jaký jsem. Kdybych se snažil nějak stylizovat, přemýšlet, jak na to, předstíral bych, lhal...
Vojna? Držkopád!
Co si vybavíte, když se řekne dětství?
Malování. Začal jsem už před školou, kreslil jsem všelijaké koně, indiány... Když si vzpomenu na školu, tak si vybavím sport. Závodně jsem plaval, můj život byl trénink, škola a únava. Možná, že mě sport převedl přes všechna úskalí toho věku.
Takže hodný kluk?
Na partičky a průšvihy jsem neměl čas. Když, tak jsem si mezi tréninkem zašel do kina. Klidně sám. Vlastně jsem už tehdy býval v podstatě takový mladý osamělý muž.
Začal jste studovat architekturu. To je obor, na který bylo a je velmi obtížné se dostat...
Problém byl spíše v tom, že jsem nevěděl, co přesně chci v životě dělat. Snil jsem o akademii výtvarných umění. Ale to byla nejprominentnější škola - jediná, po které mohl být člověk za totality na volné noze. Tak jsem zkusil architekturu, kde v prvním ročníku bylo hodně malování. Ale druhý, tam už byla spíše technika, a ta mě tolik nebrala. Začal jsem studovat fakultu tělovýchovy a sportu, a nakonec jsem skončil jako učitel. Když v devadesátém roce zmizel paragraf o příživnictví, nechal jsem toho.
Co jste pak dělal?
Maloval.
Tím jste se uživil?
Naprostá náhoda. Jednou, ještě za totality, ke mně známý přivedl sběratele z Německa. Koupil ode mě obraz za dvě stě marek. To byl naprostý balík, měl jsem dva měsíce na cigára a na mejdany. Pak si koupil další. Dnes mám jen jeden svůj obraz, ostatní skončily za hranicemi v soukromých sbírkách a sotva bych se všech dopátral. Vím, že sběratel z Frankfurtu jich má asi pět, tři má jedna dáma v Hannoveru...
Pokud vím, hrál jste taky ve filmech.
Lučištníka v Utrpení svatého Sebastiána. Sice jsem tam řekl pár vět, ale byl jsem často v záběru. Tehdy Filmexport hledal vysokého blonďáka s atletickou postavou, tak je napadlo jít okouknout studenty tělovýchovné fakulty. Pak jsem už byl v jejich archivu a dostal nabídku do historického seriálu ve Francii. Už jsem měl i výjezdní doložky, ale nějaký anonym napsal, že chci emigrovat. Tehdy to stačilo. Přišla vojna. A držkopád.
Jsem ráda, že říkáte držkopád. Přemýšlela jsem, jak se vás zeptat na ten malér, kdy jste nešťastnou náhodou zastřelil kolegu vojáka a byl jste skoro rok ve vězení. Obávám se, že o tom nebudete chtít mluvit.
No, to nechci. Je to doba temna, které pro mě trvalo ještě dlouho po tom neštěstí.
Jak jste se s tím vyrovnával?
Tolik jsem se nad tím napřemýšlel. Dodnes jsem nepochopil, jak se navršilo tolik nešťastných náhod. Dodnes mám v hlavě tu situaci, vteřinu po vteřině i s vjemem střelného prachu. Přesto jsem pořád přesvědčený, že jsem nemohl ničemu zabránit. Ale nechtějte, ať to teď vysvětluju. Všechno, co bych řekl, by znělo banálně. Jako historka, jak zaujmout publikum.
Policie: Maxa dělá problémy
Jak se vám teď v Litvínově podniká? Když se objevily zprávy, jak jste se před vaším klubem snažil pomoci oběti napadení a kolem hlavy vám prosvištěla kulka, vypadalo to, jako byste žil v městě plném gangsterů...
Ono to tak v podstatě skoro je.
Můžete to upřesnit?
Viděl jsem, jak na zemi leží kluk s rozbitou hlavou a grázl na něj míří pistolí. Udělal jsem to, co by měl udělat každý. Snažil jsem se mu pomoci. Bohužel jsem přitom byl sám zraněn. Takže jsem si nechal zašít hlavu a šel to oznámit na policii. S vědomím, že viníci budou potrestáni. Jenže se začaly dít divné věci. Svědci byli zastrašováni, případ zamlžován, objevilo se křivé svědectví městských strážníků. Policie se tváří, že Litvínov je klidné město a jediný problém byl u klubu toho Maxy. A ti chlápci si jezdí kolem v mercedesech a smějou se.
Případ se přece dostal k soudu. Jak se vyvíjí?
Bylo to už třikrát odročené. Ten útočník dostal obvinění z výtržnictví. Když člověk vytáhne na jednoho pistoli, křičí, že ho zabije, a oběť z toho nakonec vyjde se zašitou hlavou, tak si myslím, že je to víc než výtržnictví. Jenže takhle tam policie funguje.
No, pěkně děkuju, jestliže tam takhle svůj názor na policajty běžně hlásáte, to vás teda určitě mají rádi...
Mají to tak, že jejich nepřítel nejsou ti grázlové, kteří to tam terorizují, ale Maxa, který o tom mluví.
A nemáte strach?
Možná. Ale spíš obavy o ty, kteří se nebáli svědčit, a o své blízké, kteří v Litvínově žijí.
Jsem staromilec
Říkáte, že manželství pro vás není vhodná instituce. Nejdete náhodou ve šlépějích Karla Gotta, který stále nechává fanynky v naději, že ho jedna přece jen uloví?
Mě tahle instituce neoslovuje, protože jsem byl rok ženatý a tomu vztahu víc vzala, než dala. Brali jsme se z lásky a během manželství jsem si uvědomil, že se láska začíná vytrácet. Dodnes nevím proč. Rozcházeli jsme se v dobrém. A pak jsem si řekl, že už to znovu zkoušet nebudu.
Já bych u Gotta ještě zůstala. Podobně jako kdysi v jeho případě, i u vás pak časopisy popisovaly odhalení: Maxa má dítě. A za chvíli: Maxa má ještě jedno.
No, ale mě se na ně nikdo neptal. Všichni předpokládali, že když jsem rozvedený a z manželství děti nemám, tak žádné nebudou. Pak se mě na to jedna novinářka zeptala, já řekl, že mám, a všichni říkali: Jééé.
Vypadá to, že si pořizujete děti s výjimečně tolerantními partnerkami...
Tolerantní jsou. Obě dvě. Ale myslím, že do toho šly s tím, že věděly, jaký jsem.
Vaší dceři je dvanáct. To už je věk, kdy zřejmě hodnotí tatínkovo zpívání...
Vůbec se mnou o tom nemluví. Upřímně řečeno, je hrozný introvert.
A koho má na plakátech v pokojíčku?
Víte, že tam plakáty nemá? Ale teď mě napadá, kdy se budeme bavit o mém novém cédéčku? Moje vztahy vás zajímají a hudba ne?
(Za chvíli Maxovi zvoní mobil. Reportérka společenského časopisu se ho ptá, jakou má nejradši zmrzlinu. "Myslíte, že vaše čtenářky zajímá, jakou mám rád zmrzlinu?" ptá se unaveně. "Aha, tak já nevím, tak třeba jahodovou. A nezajímalo by je víc, že mám nové cédéčko? Aha, tak na shledanou.")
Zdá se, že své nové cédéčko máte hodně rád...
Mám ho rád. Hodně. Vždyť to jsou dva roky mého života.
Co to znamená?
Celé dva roky jsem na něj pořád myslel. Když jsme mluvili o tom obnažování, písničky jsou mnohem větší odhalování, obnažování se, než nějaká fotka do půl těla. Navíc jsem měl poprvé úplně volnou ruku, abych desku natočil, jak sám chci. Při těch prvních si vydavatelství trochu vymínilo, že musím některé písničky upravit, aby více odpovídaly rádiovým formátům a podobně. Nic jsem proti tomu neměl, ale je mnohem příjemnější, když dostanete důvěru.
Píšete si sám texty. Znamená to, že rád čtete?
Čtu moc rád. Můj byt, to je ohromná hromada knížek. Prózy, poezie...
Jaké básně jste si v poslední době četl?
Sbírku Ivo Šmoldase Zimní srst. A Karla Kryla. Toho mám moc rád. Každý ho spojuje jen s rokem 1968, ale myslím, že je nedoceněný. Ten měl tak úžasnou slovní zásobu! Vždycky jsem rád četl. Teď často vzpomínám, co se mi líbilo, když mi bylo dvanáct jako dceři. Nosím jí to a říkám si: To se jí bude líbit! Jenže víte, jak to dneska chodí s dětmi. Projedou pár stránek a knihu odloží. Baví je číst a psát leda tak esemesky.
Tak, a je vidět, že jste byl pan učitel.
Mluvím jako stařec? Je to možné, já nejspíš jsem tak trochu staromilec. Ne že bych se cítil, že patřím do starého železa... Ale mám pocit, jako by se spousta věcí, na kterých lpím a které mám rád, dnes už nějak nenosila. A to mě naplňuje takovým zvláštním smutkem a melancholií...
A prosím vás, proč bych měl? Jak souvisí s mými písničkami, že budu na fotce v plavkách? Tomu opravdu nerozumím.
Přece je důležité posluchače zaujmout, být jiný. Vy jste zaujal kromě zpívání právě proto, že jste vysoký blonďák s postavou sportovce. Neříkejte mi, prosím, že to nevíte...
To je pravda, že showbyznys není jen zpívání. Ale já hraju už příliš dlouho, abych s tím mohl kalkulovat. Neznám nikoho, komu trvalo přes dvacet let, než se stal známý. Takže když mě vydavatelství objevilo, nevytvářeli ze mě něco, co by bylo podle jejich představ. Vždyť jsem byl skoro čtyřicetiletý chlap. Co by ze mě asi tak mohli vytvářet?
Hudební kritici mluví o promyšleném obchodním kalkulu, jak využít vaše atletické tělo.
To mě hodně mrzí. Připadá mi, že se tím úplně mažou moje písničky. Jako by nebyly.
Jak jste se podle vás do takové pozice dostal?
Nevím. Fakt nevím. Třeba je pro některé lidé snadnější věřit, že svalstvo na lidském těle existuje výhradně na úkor mozku.
Svého času jste se objevil v časopisech svlečený do půl těla. Od té doby pro mnohé Maxa rovná se ten, co ukazuje svaly...
Tak já vám řeknu, jak to je s mými obnaženými fotkami. Existují tři. Že vznikla ta první, to jsem ani nevěděl. Fotograf ji udělal během převlíkání při focení. Podruhé mě někdo zachytil někde na cestě mezi hajzlíkem a šatnou. Tak jsem pochopil, že když mě za každou cenu chtějí do půl těla, bude lepší, když se tak nechám jednou vyfotit, než aby na mě pořád někdo číhal u sprchy. Za to jsem získal pomalu pověst nějakého exhibíka.
Vždyť vám to může být jedno. Vaše publikum přece tvoří především ženy, ne?
Nikdy jsem nechápal, proč to tak je.
Tomu nerozumím...
Jsem obyčejný chlápek, který zpívá příběhy mužů, takže jsem očekával, že se v nich najdou spíše chlapi. Jenže právě u nich jsem se setkal s ostentativním odporem. Tuhle jsem slyšel v rádiu, jak lidi dávali zpěvákům hlasy. Dovolal se nějaký muž a moderátor říká: Teď můžete rozhodnout, jestli vyhraje skupina Holki nebo Martin Maxa. A on: Tak to raději Holki. Moderátor se ptá: Vy neposloucháte Maxu? Chlápek odpovídá: Neposlouchám a nelituju. To je obraz těch, kteří se do mě strefujou. Moje písničky nesnášejí, ale nikdy je prý neslyšeli.
Trápí vás to?
Čekal jsem, že se to jednou zlomí. Už nečekám. Ale nechápu to. Stejně jsem nechápal, jak na mé koncerty v té počáteční euforii chodily spousty dvanácti a čtrnáctiletých děvčat. Říkal jsem si, co v těch písničkách můžou najít? Přece mi nemohou rozumět.
Už nechodí?
Mé publikum je za ty čtyři roky jaksi dospělejší. Ne, že by chyběly slečny, ale vídám i jejich maminky. Většinu publika už tvoří normální ženy, které nečekají, že je budu z pódia obšťastňovat bez trička. Přesto mi udělá největší radost, když po boku slečen a žen vidím jejich manžela či partnera.
Kdybyste se teď, po čtyřech letech profesionálního vystupování, vrátil na začátek. Znovu vydával první cédéčko, znovu šel poprvé do televize... Udělal byste něco jinak?
Ne. Já přece nic nepředstíral. Zpíval jsem a choval se tak, jaký jsem. Kdybych se snažil nějak stylizovat, přemýšlet, jak na to, předstíral bych, lhal...
Vojna? Držkopád!
Co si vybavíte, když se řekne dětství?
Malování. Začal jsem už před školou, kreslil jsem všelijaké koně, indiány... Když si vzpomenu na školu, tak si vybavím sport. Závodně jsem plaval, můj život byl trénink, škola a únava. Možná, že mě sport převedl přes všechna úskalí toho věku.
Takže hodný kluk?
Na partičky a průšvihy jsem neměl čas. Když, tak jsem si mezi tréninkem zašel do kina. Klidně sám. Vlastně jsem už tehdy býval v podstatě takový mladý osamělý muž.
Začal jste studovat architekturu. To je obor, na který bylo a je velmi obtížné se dostat...
Problém byl spíše v tom, že jsem nevěděl, co přesně chci v životě dělat. Snil jsem o akademii výtvarných umění. Ale to byla nejprominentnější škola - jediná, po které mohl být člověk za totality na volné noze. Tak jsem zkusil architekturu, kde v prvním ročníku bylo hodně malování. Ale druhý, tam už byla spíše technika, a ta mě tolik nebrala. Začal jsem studovat fakultu tělovýchovy a sportu, a nakonec jsem skončil jako učitel. Když v devadesátém roce zmizel paragraf o příživnictví, nechal jsem toho.
Co jste pak dělal?
Maloval.
Tím jste se uživil?
Naprostá náhoda. Jednou, ještě za totality, ke mně známý přivedl sběratele z Německa. Koupil ode mě obraz za dvě stě marek. To byl naprostý balík, měl jsem dva měsíce na cigára a na mejdany. Pak si koupil další. Dnes mám jen jeden svůj obraz, ostatní skončily za hranicemi v soukromých sbírkách a sotva bych se všech dopátral. Vím, že sběratel z Frankfurtu jich má asi pět, tři má jedna dáma v Hannoveru...
Pokud vím, hrál jste taky ve filmech.
Lučištníka v Utrpení svatého Sebastiána. Sice jsem tam řekl pár vět, ale byl jsem často v záběru. Tehdy Filmexport hledal vysokého blonďáka s atletickou postavou, tak je napadlo jít okouknout studenty tělovýchovné fakulty. Pak jsem už byl v jejich archivu a dostal nabídku do historického seriálu ve Francii. Už jsem měl i výjezdní doložky, ale nějaký anonym napsal, že chci emigrovat. Tehdy to stačilo. Přišla vojna. A držkopád.
Jsem ráda, že říkáte držkopád. Přemýšlela jsem, jak se vás zeptat na ten malér, kdy jste nešťastnou náhodou zastřelil kolegu vojáka a byl jste skoro rok ve vězení. Obávám se, že o tom nebudete chtít mluvit.
No, to nechci. Je to doba temna, které pro mě trvalo ještě dlouho po tom neštěstí.
Jak jste se s tím vyrovnával?
Tolik jsem se nad tím napřemýšlel. Dodnes jsem nepochopil, jak se navršilo tolik nešťastných náhod. Dodnes mám v hlavě tu situaci, vteřinu po vteřině i s vjemem střelného prachu. Přesto jsem pořád přesvědčený, že jsem nemohl ničemu zabránit. Ale nechtějte, ať to teď vysvětluju. Všechno, co bych řekl, by znělo banálně. Jako historka, jak zaujmout publikum.
Policie: Maxa dělá problémy
Jak se vám teď v Litvínově podniká? Když se objevily zprávy, jak jste se před vaším klubem snažil pomoci oběti napadení a kolem hlavy vám prosvištěla kulka, vypadalo to, jako byste žil v městě plném gangsterů...
Ono to tak v podstatě skoro je.
Můžete to upřesnit?
Viděl jsem, jak na zemi leží kluk s rozbitou hlavou a grázl na něj míří pistolí. Udělal jsem to, co by měl udělat každý. Snažil jsem se mu pomoci. Bohužel jsem přitom byl sám zraněn. Takže jsem si nechal zašít hlavu a šel to oznámit na policii. S vědomím, že viníci budou potrestáni. Jenže se začaly dít divné věci. Svědci byli zastrašováni, případ zamlžován, objevilo se křivé svědectví městských strážníků. Policie se tváří, že Litvínov je klidné město a jediný problém byl u klubu toho Maxy. A ti chlápci si jezdí kolem v mercedesech a smějou se.
Případ se přece dostal k soudu. Jak se vyvíjí?
Bylo to už třikrát odročené. Ten útočník dostal obvinění z výtržnictví. Když člověk vytáhne na jednoho pistoli, křičí, že ho zabije, a oběť z toho nakonec vyjde se zašitou hlavou, tak si myslím, že je to víc než výtržnictví. Jenže takhle tam policie funguje.
No, pěkně děkuju, jestliže tam takhle svůj názor na policajty běžně hlásáte, to vás teda určitě mají rádi...
Mají to tak, že jejich nepřítel nejsou ti grázlové, kteří to tam terorizují, ale Maxa, který o tom mluví.
A nemáte strach?
Možná. Ale spíš obavy o ty, kteří se nebáli svědčit, a o své blízké, kteří v Litvínově žijí.
Jsem staromilec
Říkáte, že manželství pro vás není vhodná instituce. Nejdete náhodou ve šlépějích Karla Gotta, který stále nechává fanynky v naději, že ho jedna přece jen uloví?
Mě tahle instituce neoslovuje, protože jsem byl rok ženatý a tomu vztahu víc vzala, než dala. Brali jsme se z lásky a během manželství jsem si uvědomil, že se láska začíná vytrácet. Dodnes nevím proč. Rozcházeli jsme se v dobrém. A pak jsem si řekl, že už to znovu zkoušet nebudu.
Já bych u Gotta ještě zůstala. Podobně jako kdysi v jeho případě, i u vás pak časopisy popisovaly odhalení: Maxa má dítě. A za chvíli: Maxa má ještě jedno.
No, ale mě se na ně nikdo neptal. Všichni předpokládali, že když jsem rozvedený a z manželství děti nemám, tak žádné nebudou. Pak se mě na to jedna novinářka zeptala, já řekl, že mám, a všichni říkali: Jééé.
Vypadá to, že si pořizujete děti s výjimečně tolerantními partnerkami...
Tolerantní jsou. Obě dvě. Ale myslím, že do toho šly s tím, že věděly, jaký jsem.
Vaší dceři je dvanáct. To už je věk, kdy zřejmě hodnotí tatínkovo zpívání...
Vůbec se mnou o tom nemluví. Upřímně řečeno, je hrozný introvert.
A koho má na plakátech v pokojíčku?
Víte, že tam plakáty nemá? Ale teď mě napadá, kdy se budeme bavit o mém novém cédéčku? Moje vztahy vás zajímají a hudba ne?
(Za chvíli Maxovi zvoní mobil. Reportérka společenského časopisu se ho ptá, jakou má nejradši zmrzlinu. "Myslíte, že vaše čtenářky zajímá, jakou mám rád zmrzlinu?" ptá se unaveně. "Aha, tak já nevím, tak třeba jahodovou. A nezajímalo by je víc, že mám nové cédéčko? Aha, tak na shledanou.")
Zdá se, že své nové cédéčko máte hodně rád...
Mám ho rád. Hodně. Vždyť to jsou dva roky mého života.
Co to znamená?
Celé dva roky jsem na něj pořád myslel. Když jsme mluvili o tom obnažování, písničky jsou mnohem větší odhalování, obnažování se, než nějaká fotka do půl těla. Navíc jsem měl poprvé úplně volnou ruku, abych desku natočil, jak sám chci. Při těch prvních si vydavatelství trochu vymínilo, že musím některé písničky upravit, aby více odpovídaly rádiovým formátům a podobně. Nic jsem proti tomu neměl, ale je mnohem příjemnější, když dostanete důvěru.
Píšete si sám texty. Znamená to, že rád čtete?
Čtu moc rád. Můj byt, to je ohromná hromada knížek. Prózy, poezie...
Jaké básně jste si v poslední době četl?
Sbírku Ivo Šmoldase Zimní srst. A Karla Kryla. Toho mám moc rád. Každý ho spojuje jen s rokem 1968, ale myslím, že je nedoceněný. Ten měl tak úžasnou slovní zásobu! Vždycky jsem rád četl. Teď často vzpomínám, co se mi líbilo, když mi bylo dvanáct jako dceři. Nosím jí to a říkám si: To se jí bude líbit! Jenže víte, jak to dneska chodí s dětmi. Projedou pár stránek a knihu odloží. Baví je číst a psát leda tak esemesky.
Tak, a je vidět, že jste byl pan učitel.
Mluvím jako stařec? Je to možné, já nejspíš jsem tak trochu staromilec. Ne že bych se cítil, že patřím do starého železa... Ale mám pocit, jako by se spousta věcí, na kterých lpím a které mám rád, dnes už nějak nenosila. A to mě naplňuje takovým zvláštním smutkem a melancholií...
|
Martin Maxa |
 Martin Maxa. |
 Martin Maxa. |
 Martin Maxa. |
 |
 Martin Maxa během on-line rozhovoru v redakci iDNES. |
 Martin Maxa |
 Zpěvák Martin Maxa |
 |
 Fotografie z bookletu alba Martiny Maxy Zpovědnice, (c) 2001. |
 Vizážistka a Martin Maxa před natáčením Kameňáku 2. |
 Martin Maxa a Helena Vondráčková. (Fotografie z natáčení filmu Kameňák 2) |
 Zpěvák Martin Maxa |
 |
