Green Day a koncert na tři akordy

  • 2
Kdysi v polovině sedmdesátých let při koncertu The Who omdlel jejich předávkovaný bubeník. Kytarista Peter Townshend náhodně vybral z publika jednoho fanouška, který zbytek koncertu se skupinou odbubnoval. Green Day zkusili něco podobného.

Američtí punkeři dotáhli tuto historku na svém prvním koncertu evropského turné, který se uskutečnil 11. ledna v bývalém lodním skladišti v Berlíně-Treptowě, k dokonalosti.

Vytáhli z publika tři své fanoušky a postupně se jimi nechali na část jedné písně nahradit. „Nebojte se, vždyť jsou to jen tři akordy,“ povzbuzoval začátečníky lídr skupiny Billy Joe Armstrong.

A nebyl to ani jediný okamžik, kdy se tříakordová vichřice dotkla The Who. V první části předvedli Green Day svou rockovou „operu“ American Idiot, spíše cyklus písní kabaretního charakteru, pošklebující se americké naivitě i vládním institucím.

Je to vlastně první podobně komponované dílo od dob, kdy The Who přišli se svými „one man operami“ Tommy a Quadrophenia. Však také Armstrong chvílemi točil mikrofonem na šňůře tak, jak v sedmdesátých letech zpěvák The Who Roger Daltrey.

I druhá půlka koncertu, složená z největších hitů tria, byla poctou všemu, co je v rocku jednoduché, potrhlé až výtržnické. Kapela zhusta používala prvků ska, rockabilly i rocku z padesátých let. Poklonila se otcům punku The Ramones, z jejichž zvuku vycházela, připomněla Thin Lizzy v irsky laděném songu a v závěru dospěla až k megalomanskému provedení We Are The Champions.

Na Freddieho Mercuryho a Queen sice v projevu neměli, ale pyrotechnické efekty a konfety, jakož i Armstrongův královský převlek dodaly jejich verzi humor a zároveň patetický nádech, který byl všem jejich obdivovaným rock'n'rollovým provokatérům tak blízký.

Pro Evropana, jenž vnímá tuto píseň jako cosi ohraného, co patří spíše na fotbalové stadiony, to byl možná nejlacinější moment koncertu. Nesmíme však zapomenout, že v Americe, kde se v roce 1977 mnohem více hrála druhá strana téhož singlu - We Will Rock You, nemá tento song dimenzi banality.

Green Day, kteří v polovině minulého desetiletí vystupovali i v Praze, znovu ukázali, že jsou i skvělá koncertní kapela. V pekelném tempu svých písní, z větší části zahraných v jednom tahu, dokázali komunikovat s publikem, provokovat ho ke zpěvu a roztancovávat ho.

Nicméně v některých chvílích bylo jasné, že trio samo svůj hudební kabaret nezvládne, a proto bylo zvláště ve skladbách z Amerického idiota doplňováno několika multiinstrumentalisty, kteří dobarvovali zvuk ještě dalšími nástroji. Jednoduchý punk tak nabral neobvykle pestré barvy. To ocenilo i publikum, které skupině uspořádalo obrovské ovace.

Zatímco pod pódiem se tísnila armáda teenagerů, v pozadí spokojeně podupávala starší generace. Mladší se bavili kvůli energii, starší protože byl koncert vtipný a chytrý. Není divu, Green Day jsou dnes jednou z nejzábavnějších hudebních kapel na světě. I díky nim se začíná psát o tom, že se rock, skoro celé desetiletí ubíjený taneční hudbou, konečně zase vrací.


Témata: Humor