Dietlová: Nové díly jsem si nedovedla představit

Původně televizní moderátorka, dnes šéfredaktorka společenského měsíčníku Xantypa. Když se řekne její jméno, většině lidí se stejně spíše vybaví: manželka autora nejúspěšnějších českých seriálů. Po smrti Jaroslava Dietla se stala dědičkou jeho autorských práv. To znamená hlavní osobou, na které záleželo, jestli vznikne pokračování Nemocnice na kraji města.

Co vás nakonec přimělo prodat autorská práva? Dlouho jste váhala...

Aby ne, vždyť první, tehdy hamburská nabídka přišla strašlivě brzy po Jaroslavově smrti. Já si vůbec neuměla představit, jak někdo jiný - třeba německý autor - bude zacházet s jeho postavami. Teď, po tolika letech, když se tolik věcí změnilo a vyhrnulo se na nás tolik nových seriálů, mi ta nabídka doktora Severy přišla spíš jako pocta dávno nežijícímu autorovi.

Když pan Dietl psával, byla jste jeho první čtenářkou, mluvili jste spolu o ději i postavách. Takže co by asi řekl, kdyby teď viděl to pokračování?

Tak to bych sama ráda věděla. Určitě by měl radost, že o pokračování jeho příběhu lidé dodnes stojí. Jak ho znám, kdyby si Otčenáškovy díly přečetl, dostal by chuť dopsat si to po svém. Pak by se mu možná líbilo, aby se obě verze natočily a vysílaly. A diváci by hlasovali, které pokračování se jim líbí víc...

To byl tak soutěživý?

Byl hráč duší i tělem. A hrozně ho mrzelo, když nemohl poměřovat svoje síly s ostatními.

Která postava ze seriálu Nemocnice je vám osobně nejbližší? Máte některou nejoblíbenější?

Kromě Štrosmajera mě vždycky jako postava dost překvapoval Blažej. Dodnes mě baví nemocniční herecké kreace Ivy Janžurové... Ráda je mám vlastně všechny.

Vstupovala jste nějak do přípravy nových dílů? Určovala jste, co a jak by se mělo vyvíjet, kdo by měl kterou roli hrát?

Chtěla jsem jen mluvit s novým autorem, to jsem si moc přála. Co jsme si tehdy říkali, už přesně nevím. Pamatuji jen, že mě první schůzka s Janem Otčenáškem značně uklidnila. Získala jsem pocit, že Jaroslavův příběh a jeho postavy budou v dobrých rukou. Pak už jsem se nikomu do řemesla nepletla.

Setkala jste se s herci?

No, hlavně jsem si přečetla scénář. Napřed čtyři, pak sedm, nakonec všech třináct dílů. Otvírala jsem ho s trémou, nakonec jsem ale zhltla každou dávku jedním dechem. Na natáčení jsem nechodila, ale pozvání na dotočnou jsem neodmítla. Vládla tam zvláštní, trochu napjatá nálada. Odnesla jsem si dojem, že všem na výsledku velice záleží.

Budete se v pondělí na seriál v televizi dívat?

Budu se dívat, protože s ostatními diváky v zádech je to úplně jiný divácký zážitek než při schvalovací projekci v televizi.

Jste seriálový divák? Na co se vůbec v televizi díváte?

Ne, nejsem typický seriálový divák. Jen jsem si vzala seriálového autora. Denně se dívám na zprávy a pak - podle času - třeba na publicistický pořad nebo na slibně anoncovaný film.

Nepřemýšlela jste někdy, čím to je, že se právě Nemocnice stala tak populárním seriálem? Připadá mi docela zvláštní, že je o ni pořád takový zájem...

Prostředí nemocnice, které si sám našel, inspirovalo Jaroslava rozhodně víc než jiná prostředí, která mu byla Československou televizí v minulosti vnucována. S gustem se na to psaní připravoval, dost se s příběhem natrápil a připadalo mu jako zázrak, že se celý ten projekt uskutečnil. Tak enormní zájem domácího i zahraničního publika ale nečekal a neuměl si ho vysvětlit ve své době ani on sám. Dokonce ho považoval za nespravedlivý.

Proč nespravedlivý?

Domníval se totiž, že všechny své příběhy píše se stejným nasazením. Což ovšem neznamená, že ho ten úspěch netěšil.

Vzpomínáte si ještě, jak to bylo, když německá televize koupila tehdejší první díly? Požadovala prý z nich vystřihnout některé scény. Které to byly?

Přesně ty, které na nekompromisní pokyn vedení televize musel zuřící autor do hotového scénáře vpisovat. Například scénu kolaudace koronární jednotky, která měla zdůraznit úspěchy socialistického zdravotnictví. Děj neposunula odnikud nikam, dala se odloupnout jako jmelí.

Magdalena Dietlová