„Na tohle je nikdo nepřipravil. Navíc je už za necelé tři měsíce čeká písemná a praktická část maturitních zkoušek,“ vysvětluje pedagožka, které se v šuplíku hromadí desítky děkovných dopisů adresovaných právě studentům. Píšou je lidé z vedení nemocnic a sociálních zařízení i vděční pacienti.
Kolik vašich studentů šlo znovu pomáhat?
Už během Vánoc mě krajský úřad kontaktoval s prosbou, abych studenty čtvrtých ročníků na tuto možnost připravila. Nebylo třeba. Většina z nich se s odděleními, kde na podzim vypomáhali, spojila sama. Teď jsou ochotni zapojit se znovu, problém je ale v tom, že se jim blíží maturity.
V čem jsou i kvůli distanční výuce pozadu?
Prakticky ve všech všeobecně vzdělávacích předmětech. Mám šikovné vyučující, kteří jim poskytují i individuální konzultace, jak jen to jde, ale prezenční výuka dětem strašně chybí, zároveň nemají potřebný čas na přípravu. Vědí, že musí jít do nemocnic pomáhat, že tohle má teď přednost.
Co s tím budete dělat, jak jim pomůžete?
V rámci povinných praxí jsou teď studenti tři dny na distanční výuce a dva dny v nemocnicích. Pokud ale budou muset maturanti v nemocnicích skutečně pomáhat pět dní v týdnu, předpokládám, že nějaké nařízení v souvislosti s úpravou podoby maturitní zkoušky vydá ministerstvo školství.
Studenti sami ale pracují dobrovolně i o víkendech, je to tak?
Když je nemocnice potřebuje, uzavírá se studenty dohodu o provedení práce, a ti pak chodí na služby ve svém volnu a také o víkendech. Už je znovu hodně zaměstnanců nemocných nebo v karanténě, bez studentů se tedy leckde skutečně neobejdou. Naši žáci vypomáhají i na odběrových místech a v laboratořích, kde se testy vyhodnocují. Patnáct studentek zaměstnala i hygiena, aby pomáhaly s trasováním.
Jak jsou na tom vaše studentky psychicky?
Na infekční oddělení, tedy i na covidové jednotky, sice mohou ze zákona jen studenti, kteří už jsou plnoletí, přesto jsou to pořád ještě děti. A vím minimálně o třech studentkách, které to nesou hůř než ostatní. Ta děvčata jsou připravována na všechno možné, ale teď vídají úmrtí v přímém přenosu. Na osmnáctiletou křehkou duši je to víc než dost.
Co by jim mohlo pomoct?
Mám dobrou zkušenost s organizací Nevypusť duši. Její odborníci se věnují psychohygieně a jsou dost šikovní. Pozvu je, až se škola znovu otevře. Chci dát studentům prostor, aby o svých pocitech mohli mluvit.
Jak moc studenty zkušenost z covidových jednotek změnila?
Když se před Vánoci na pár dní škola otevřela, všimla jsem si, že všechny studentky nosily roušky, pravidelně si dezinfikovaly ruce a neobjímaly se na chodbě, když se poprvé po dlouhé době setkaly. Byly a jsou rozhodně opatrnější. Zároveň mi chodí děkovné dopisy od pacientů, že si máme svých studentů vážit, že jsou prý skvělí. Tak až se děti do školy vrátí, musím rozdat pochvaly.
Co byste vzkázala rodičům?
Ať jsou trpěliví, vaří jim dobrá jídla a nechají je pořádně vyspat, když to jen trochu půjde. Zkrátka aby byli tolerantní. Ty děti musí být hrozně utahané, na tohle zvyklé nebyly. Chtělo by to zatnout zuby a nic po nich teď nechtít.
Dopis pacientkyZ dopisu 81leté pacientky, o kterou se staral jeden ze studentů „Tomáš je velmi milý, usměvavý a pracovitý. Má úctu ke stáří a vždy je ochoten pomoci svojí přátelskou povahou a lidskostí. Byla bych ráda, kdyby po maturitě pokračoval ve studiu a svojí laskavou povahou vracel nemocným radost ze života. Za všechny, kteří Tomáše poznali, děkuji škole, která vychovává takové studenty.“ |
Ani to, aby se pravidelně učily?
Tohle se našich čtvrťáků vůbec netýká. To jsou zralí mladí lidé, já osobně je obdivuji. Sami své učitele kontaktují a zajímají se, co bude.
Co je tedy podle vás čeká?
Studenti letos bohužel zkoušejí i nový model maturit, do toho pracují na dřeň v nemocnicích a mají se stíhat na maturitu důkladně připravit. Vážně to mají těžké. Já jsem ale optimista a chci věřit tomu, že tento stav bude platit nejpozději do poloviny února, pak se ve škole vrátíme minimálně k rotační výuce, tedy k modelu, který platil před Vánocemi. Pak je větší šance, že to společně zvládneme.
To bude mimo jiné záležet na očkování. Je o něj mezi vašimi pedagogy zájem?
Mnohem větší, než byl o antigenní testování. A já doufám, že se na ně dostane co nejdříve. Odborné učitelky, které se studenty do nemocnic a sociálních zařízení chodí, jsou de facto také v první linii. S nemocnými i rizikovými skupinami jsou ve styku dnes a denně. Očkované by měly být podle mého hned v první fázi.
Nebojíte se, že s nástupem do školy se zvýší riziko nákazy i mezi studenty?
Máme šest stovek studujících a za obě vlny jsme měli všeho všudy osm nakažených studentů, ze sedmdesáti zaměstnanců pak onemocněli čtyři. Škola není podle mého názoru až tak moc nebezpečná.
Co tedy?
Nedodržování nastavených pravidel. Chronické odmítače roušek nechápu. Proti čemu bojují? Všichni už přece dávno víme, že nejvíc fungují dvě věci: nošení roušek a sociální distanc. Když nemusím, tak zkrátka mezi lidi nechodím. A když musím, tak automaticky v roušce.
Jaký je vůbec o studium na vaší škole v poslední době zájem?
Hodně nám uškodilo, když v roce 2005 došlo k přejmenování oborů a ze zdravotní sestry se rázem stal zdravotnický asistent. To veřejnost dost mátlo. Teď už se nám studijní obor s názvem Praktická sestra opět vrátil, což je moc fajn, zájem o něj je velký. Hodně pomohlo i zvýšení platů ve zdravotnictví, což prestiž této profese pozvedlo. V posledních dvou letech se nám tak daří naplnit školu do posledního místečka.
Jaké děti k vám nastupují?
Mám pocit, že jsou čím dál šikovnější. Mají o obor zájem a například během první vlny chtěli jít pomáhat už i prváci nebo druháci. Ti ale ze zákona nemohou na infekční oddělení, tedy ani ke covidovým pacientům.
Přesto je v kraji zdravotníků nedostatek. Je to i tím, že jdou po maturitě pracovat do Německa?
To je případ spíše chebské střední zdravotnické školy, my máme úplně jinou zkušenost. Práci ředitelky školy zde vykonávám už jedenáct let a za celou tu dobu vím o jediné dívce, která odešla do Německa, navíc to byla holčina z česko-německé rodiny. Problém je jinde. Když jsem chodila na zdrávku já, běžná praxe byla, že jste odmaturovala a šla pracovat do nejbližší nemocnice.
Dneska chtějí mladí lidé studovat dál. Buďto na vyšší odborné škole, nebo odcházejí na bakaláře či magistra do Prahy nebo do Plzně. Dobrá zpráva je, že minimálně polovina našich studentů sice studuje po maturitě dál, ale na naší vyšší odborné škole. Devadesát procent z nich tu pak zůstane i pracovat. Nejčastěji nastupují na oddělení, kde vykonávali během studia svou praxi. Viděli, že to tam šlape a chtějí u toho být.
