Pojďme se nejprve vrátit o dva roky zpátky. Jak se herec a rodilý Pražák dostane do Západočeského divadla v Chebu? Většinou bývají cesty přesně opačné.
Většinou to bývá tak, že lidé narození mimo Prahu se snaží dostat tam, aby zažili něco zajímavého, a lidé, kteří žijí v Praze, si od ní nějakou dobu rádi odpočinou. Byl jsem osm let na volné noze. Bavilo mě to a nakonec i uživilo. Ale byl jsem unavený z toho, jak se přede všemi musím znovu a znovu jako herec obhajovat a budovat si svou pozici. Začal jsem se poptávat, kam by se dalo jít, a jedna má známá mě doporučila režiséru Zdeňku Bartošovi, který zrovna tou dobou někoho hledal. Z jedné hostovačky se pak stala postupem času trvalá spolupráce.
Na pražské AMU jste studoval pod vedením Borise Hybnera. Jaký byl jako pedagog?
Dělal s námi samozřejmě i praktické věci, ale v paměti mi utkvěly hlavně jeho historky, a on dokázal mluvit fakt hezky. Posouval nás dál vyprávěním toho, co zažil, třeba jak začínal na ulici, kdy si s přáteli vydělávali v Brazílii jako mimové, nebo když účinkoval ve slavné Snow show Slávy Polunina.
Pavel Richta
|
Jak se mim naučí mluvit?
Vždycky mi všichni říkali, to je zvláštní, ty jsi jediný mim, který mluví. Mám dodnes pocit, že jsem se to úplně nenaučil, ale pracuju na tom.
Jak se mim dostane k činohře?
Už ve škole jsem rád kombinoval různé žánry. Bavilo mě spojovat klasickou činohru, tanec, pohyb, loutky i pantomimu. Dělal jsem na to i bakalářskou práci. Jednu scénku jsem nechal zahrát činoherce, alternativního herce, operního pěvce, herce s loutkami, tanečníky a mimy. Vyústění situace bylo stejné, ale všichni k němu došli jinou cestou.
V chebském divadle hrajete řadu naprosto odlišných postav, od tučňáka po Hercula Poirota. Které role vám sedí nejvíc?
Nemám na to úplně vyhraněný názor. Asi mám spíš radši sebevědomé hrdiny, kteří jsou zdrojem komiky nebo takové, kteří dějem projíždějí jako nůž máslem. Ale vyhovuje mi i to, že se role střídají, že není jeden typ, který bych hrál.
Kterou roli jste si nejvíc užil?
Je jich víc. Hrozně mě bavil třeba Leo v Rouše Davidově, Carlos v Ženách na pokraji nervového zhroucení. Užil jsem si ale i prvního tučňáka, roli, do které jsem v Chebu naskakoval. A samozřejmě Vincenta ve hře Jméno.
Právě Vincent je ale asi hodně náročný na pozornost? Postavy tam postupem času říkají pravý opak toho, co tvrdily na začátku, a nejméně ze všeho jasné často je, co je vlastně pravda.
To je na tom to krásné, ale na koncentraci je to jedna z nejtěžších věcí. Celou hru neopustím jeviště, takže se nemohu v zákulisí podívat do textu, a také proto se musím strašně soustředit, i když právě nemluvím.
Která hra je technicky nejnáročnější?
Podivný případ se psem. Tam hraju devatenáct postav. Třeba Muže s ponožkami, ze kterého se stal slovensky mluvící Skot, pana Weise, který řekne jednu větu, doktor Laxley nemluví vůbec, jen napíše jedno slovo na tabuli. Možná si toho diváci všimnou, snažil jsem se, aby se každá postava jinak vyjadřovala a byla jiná.
Máte nějakou oblíbenou repliku?
Ze hry Jméno. Vladimíra Vítová jako Betty odmítá ze slušnosti přijmout květinu jako dar a postavě mé manželky říká: „Díky, tos nemusela.“ Já řeknu: „Dobře, jestli ji nechceš, tak my si ji necháme.“ A kytku jí seberu. No a ve Všech báječných věcech je to věta: „Protože abychom dokázali žít v přítomnosti, musíme si budoucnost představovat lepší.“
Jak jste se dostal k monodramatu Všechny báječný věci?
Režisér Bartoš se ptal, kdo má zájem. A já se před víc než rokem přihlásil jako první. Nebylo to proto, že bych měl v sobě nějaký přetlak a potřeboval něco vyjádřit, ale monodrama jsem dělal na škole, a hrozně mě to bavilo.
Říká se, že tento žánr patří na činohře k herecky nejnáročnějším. Pro příklad, kolik stránek má scénář?
Nevím, jestli je nejnáročnější, ale dvacet pět stran není úplně málo.
Na co jste si musel dát při zkoušení pozor?
Hlavní dějová linka má neuvěřitelné množství odboček. Některé jsou tak dlouhé, že je těžké vrátit se zpátky. A hlavně vrátit se zpátky k tomu správnému bodu, ze kterého jste odbočil.
Máte nějaké fígle, jak se ve hře neztratit?
Je tam spousta věcí, které pomáhají. Některé repliky si je možné spojit s pohybem. Nejen třeba s vyskočením na židli, ale přechodem na jiné místo, jiné si jde spojit s předmětem, další s hudbou, kterou pustí zvukař.
Budete na jevišti něco přes hodinu úplně sám?
Bude tam ta hudba. A také tam budou diváci.
Ti budou moci podle upoutávky na vaše monodrama ztvárnit postavy v životě vašeho hrdiny. Můžete naznačit, co je čeká?
Nemusí se bát. Sám nemám rád, když někoho tahají na jeviště. Ale tady v té hře se zapojí přirozeně, nenásilnou formou. Diváci si přesednou a na chvíli se možná stanou nějakou postavou příběhu.
Co budete jako herec cítit a prožívat?
Má postava - muž v mém věku - vypráví svůj životní příběh. Co prožil od svých sedmi let až do současnosti. Přes všechny peripetie až do dospívání, první lásky, setkání se školou, problémy. Je prototypem normálního introverta. Nejméně čtvrtina diváků se v tom určitě najde.
Diváci už předem vědí, že se rozhodnete začít psát seznam věcí, kvůli kterým stojí za to se nezabíjet. Kolik jich během představení bude?
To nechci prozrazovat. Ale mohu říci, že diváci možná sami některé položky přečtou.
Můžete prozradit aspoň dva důvody, proč zůstat na světě, které patří k těm ne úplně předvídatelným?
Jsou tam třeba věci jako čůrat do vody, převléknout se za mexického závodníka Formule 1 nebo se nechat ostříhat tak, jak chcete.
Jaké máte další plány do budoucna? Řada herců, kteří si za chebské divadlo zahráli na přehlídce Divadla jednoho herce, odešla jinam.
Nevím, co přinese budoucnost, ale účinkování na přehlídce Divadlo jednoho herce neberu jako loučení s chebským divadlem, kde to mám rád, kde jsem spokojený a kde mě to baví. Monodrama, které zůstane v repertoáru divadla i po skončení přehlídky, si chci zkusit jako zajímavý fenomén.
