Za uplynulý rok se týmu zaměstnanců kolem ředitelky domova Simony Hechtové podařilo něco, na co mohou být právem hrdí. Společnými silami vytvořili místo, kde se lidé, kteří zde žijí, cítí opravdu doma. Rozhovor vznikl závěrem roku 2023.
Pracujete ve funkci ředitelky domova pro seniory čtyři roky. Ten poslední byl však výjimečný. Jak byste jej popsala?
Byl nesmírně hektický. V jeho průběhu se uskutečnila přestavba celé administrativní budovy, v níž jsou společenské prostory našich klientů. Tedy jídelna, klubovna, tělocvična. Práce trvaly deset měsíců. Během té doby jsme museli vymyslet, jak původním místnostem vtisknout novou moderní tvář. A zároveň jsme na pozemku, který jsme koupili od města Chebu, vybudovali zahradu.
Panelový dům se úplně proměnil. Má novou fasádu, odlišnost je vidět hned u vstupu. Písmeno S v názvu zdobí plastika Fénixe...
S tím nám hodně pomohl umělecký kovář z Bečova Ivo Rudolf. Vykoval podle našich představ Fénixe, jeho měděná chebská Madona a další ručně kované artefakty zdobí meditační místnost, kterou nazýváme kaplí. Prostor slouží obecně ke zklidnění a utřídění myšlenek, k rozjímání, ale třeba i ke komorním koncertům vážné hudby. Celkovou atmosféru je možné měnit programem i osvětlením.
Pojďme na začátek. Co vlastně odstartovalo tak rozsáhlou rekonstrukci
V podstatě to byl havarijní stav střechy a živelní pohroma. Voda při průtrži mračen vytopila celou administrativní budovu. Chytali jsme ji do kýblů a lavorů, nateklo do elektroinstalace. Když pak při opravách do odkryté střechy znovu extrémně zapršelo, padlo na krajském úřadu rozhodnutí budovu kompletně zrekonstruovat. Stavebně se sice toho příliš nezměnilo, ale zásadně jiné je pojetí interiérů. Na zdech jsou elegantní temnější barvy, které doplňuje kámen a imitace dřeva. Novinkou jsou velkoformátové obrazy.
Klienti tu mají i vlastní náměstíčko…
Říkáme tak rozlehlému čtvercovému prostoru, dříve obloženému palubkami. V podstatě je to průchozí chodba, kterou jsme upravili, aby skutečně náměstí připomínala. Napadlo nás, že když naši klienti nemohou do centra města dojít, tak krásné chebské náměstí přivedeme za nimi. Stěny zdobí velké fotografie domů na chebském náměstí Krále Jiřího, sloup uprostřed evokuje známý chebský Špalíček. Iluzi zesiluje šedá dlažba na zemi, historizující lampy, nechybí posezení na „zahrádkách“ před jednotlivými domy a zeleň. Je zde automat na kávu, v novém roce přibude ještě automat na zákusky. Naši klienti už nemusí s návštěvou trávit čas na pokoji, ale třeba na našem krásném náměstíčku.
Letos poprvé v historii mohou obyvatelé domu vyjít na vlastní zahradu. Proč jste se do ní pustili?
Protože do té doby si mohli jen sednout před dům na čtyři městské lavičky a pozorovat cvrkot na ulici. Za domem jsme přitom měli úzký pruh trávníku, kde by mohla být pro naše klienty soukromá zahrada. Trvalo čtyři roky, než se nám jej povedlo od města koupit.
Jenže už první kopnutí do země odhalilo, že to nebude jednoduché. Co se stalo?
Všude pod povrchem byla stavební suť a beton. Udělat z něčeho takového zahradu bylo docela zoufalství. Vytahovali jsme ze země kusy betonu a nejrůznějších zbytků, někdy přišla ke slovu i sbíječka. Při sázení jsme museli vykopat velké jámy a kořeny obsypat hlínou, aby rostliny mohly růst. Naši zaměstnanci se tu hodně nadřeli, ale nechali zde srdce. A víte, co bylo nejkrásnější? Lidé nás sledovali z oken a pokaždé, když se nám povedlo něco dokončit, tak tleskali. To bylo dojemné… A pro mne to byl signál, že nás podporují, že jim na naší práci záleží, že jsme jeden tým. V červnu jsme zahradu slavnostně otevřeli. S velkou parádou a s hrdostí.
Co na zahradě lidé najdou?
Mohou se procházet po písčitých cestičkách, které se různě proplétají a kříží, posedět u kamene vzpomínek, pod markýzou, v altánu nebo na vydlážděném místě, kde je v dřevěné skříňce káva, čaj, rychlovarná konvice a časopisy s knížkami či stolní hry. Od nevzhledných garáží zahradu odděluje jednolitý plot z neprůhledných betonových panelů. Je tu hřiště na petanque a ruské kuželky, plácek na grilování i prostor pro hudebníky, kde nechybí elektrická přípojka. Bezbariérový přístup je možný z jídelny. Vše budeme časem ještě dotvářet, dolaďovat a zdobit, aby zahrada vypadala krásně v každém ročním období.
Další novinkou je jídelna. Co se tu změnilo?
Původně jsme měli jednu velkou a jednu menší místnost. Ale každý chtěl jíst v té malé. Je to pochopitelné. Nikdo nechce sedět ve velkém prostoru, navíc mnozí z klientů se potýkají se zdravotními problémy, třesou se jim ruce a podobně. Hledají proto určitý druh intimity. Proto jsme v rámci rekonstrukce rozdělili velký prostor posuvnými dekorativními panely na kolečkách. Inspirovali jsme se obrázky z jedné kyjevské restaurace. Teď tedy máme tři menší jídelny a když chystáme společnou zábavu, panely jen přisuneme ke zdi a velký prostor je zpět.
Celé to působí na návštěvníka velmi noblesně. Byl to záměr?
Chtěli jsme, aby tu po rekonstrukci nevznikla klasická „závodka“, ale aby se tu lidé cítili jako v restauraci. Máme tu moderní stoly s židličkami, ubrusy, záclony. Zeď kolem výdejového okénka jsme natřeli černou tabulovou barvou a vyvěsili na ni fiktivní a vtipné menu. Klienti se tím baví, líbí se jim to, smějí se. Dřív hodně chtěli jíst doma na pokojích nebo v malých jídelničkách, které máme na každém patře bytové části. Teď se o místa v jídelně bojuje. Někteří si sem chodí sednout už kolem desáté. A když v době snídaně, oběda či večeře přijdete, nevidíte seniory, ale lidi, kteří se baví, konverzují a smějí se. Jako ve skutečné restauraci. Už jsme tu měli vánoční večírek i silvestr. Bohužel, jídlo nevaříme, dovážíme ho a stravu jen klientům servírujeme. Mým velkým přáním je jednou zřídit vlastní kuchyni. Prostor tu je.
Rekonstrukce se dotkla i společné klubovny. Dnes je to kinokavárna s klubovými koženými křesílky a stolečky. Nechybí plně vybavená moderní kuchyně. Tady se také vaří?
Lidem chybí některá jídla, na která byli zvyklí. Mají hodně chuť na smažené. Chtějí třeba hranolky, langoše, topinky nebo palačinky. Také volají po různých ovocných nebo zeleninových salátech. A právě tady si je mohou v rámci aktivizace společně udělat. Jeden třeba oloupe zeleninu, další ji nakrájí, třetí ochutnává a baví ostatní veselými historkami. Tady také mohou vyrábět například adventní věnce nebo různé vánoční ozdoby. A pak se společně podívají na nějaký film.
V rámci aktivizací se také hodně maluje a tvoří?
Víte, my jsme v rámci procvičování jemné motoriky vytěsnili takové ty dětské činnosti, jako je třeba lepení korálků, stříhání obrázků nebo malování prsty. To podle mne není příliš důstojné. Snažíme se nabídnout našim klientům rukodělné aktivity, které odpovídají zájmu dospělého. Třeba právě práce se zeleninou nebo s těstem. Myslím, že tím projevujeme člověku úctu.
V letošním roce plánujete upravit terasu a zimní zahradu na střeše administrativní budovy. Už máte představu, jak by to tu mohlo vypadat?
Musíme vymyslet nějakou koncepci toho prostoru a zařídit jej tak, aby se tu lidé cítili dobře. To nás ale čeká až v příštím roce. Letos jsme toho měli všichni až nad hlavu. Ano, máme radost, jak se to celé povedlo, a nemůžeme se nabažit nové podoby domova. Ale zároveň jsme ohromně unavení. A protože jsme jeli až na doraz, začínají nás trápit neduhy, jako jsou zablokovaná záda či zamrzlá ramena. V novém roce bychom chtěli trochu zvolnit a nové prostory už jen šperkovat.
Je důležité, jaké prostředí seniory obklopuje, jaké podněty jim lidé kolem nabízejí?
Je to velmi důležité. Ti lidé vědí, že odsud už nikam nepůjdou. Že role, které měli v rodině a ve společnosti, jsou pryč. My jim vedle uspokojení základních životních potřeb nabízíme i další, vyšší potřeby, které člověk potřebuje k tomu, aby byl spokojený. Pomáháme jim tak najít smysl a význam i tohoto nelehkého období života. A mám za to, že se nám to daří. Vidím, že naši klienti se těší na každý den, že je to tu baví. A nás zase baví vymýšlet, jak s nimi jít do lesa na houby, jak si z nich společně udělat smažené houbové řízky, jak vyjet do města na výlet nebo se jen tak obyčejně projít po obchodech. Je skvělé, že je to podobně nastavené u všech zaměstnanců, že všichni táhneme za jeden provaz. Už teď ale víme, že musíme stále pracovat na tom, aby to tak bylo i v budoucnu. Musíme se připravit také na to, že k nám budou stále víc chodit senioři, kterých se už dotkla doba digitální a kteří umějí pracovat s moderními technologiemi. I na to budeme muset reagovat.
