Nechyběl ani u dvou slavných vítězství nad Sovětským svazem na mistrovství světa ve Stockholmu v roce 1969, která jsou dodnes symbolem odplaty za srpnovou okupaci. Československu sice ani dva triumfy nad velkým rivalem nestačily na zisk zlatých medailí, hráči se přesto vraceli domů jako vítězové.
„Myslím, že tehdy by se v mančaftu nenašel nikdo, kdo by výhry nad Rusy vyměnil za titul mistrů světa. Stoprocentně ne,“ je přesvědčen Suchý, kterému bude na podzim 74 let. „Lidé si něco užili, když jinak byla nálada taková na nic, abych se vyjádřil slušně. Jenže radost stejně vydržela jen chvíli.“
Od invaze v úterý uplyne 50 let. Vybavuje se vám nějaká konkrétní vzpomínka na 21. srpen 1968?
My jsme zrovna byli s Duklou (Jihlava) venku. Vždycky jsme v té době jezdili do Itálie na soustředění a hráli přáteláky i v Německu a Švýcarsku. Domů jsme se pak vraceli přes Rakousko a zastavili u obchodu v posledním městečku před hranicemi. Tam byly klády, sedli jsme si na ně a bavili se, co budeme dělat. Vrátíme se, nebo zůstaneme venku? Rozhodlo se asi po šestihodinové debatě. To víte, mladí chtěli zůstat. Ale my ženatí, kteří jsme měli doma manželky a děti, jsme jim nakonec řekli: Pánové, abychom si rozuměli, vy si tady zůstaňte, ale my jedeme domů! A nakonec s námi jeli i všichni mladí.
Návrat to musel být hodně smutný.
Hrozný. Když jsme přijeli do Jihlavy a člověk uviděl nad městem tanky... Bydleli jsme v paneláku na Telečské ulici a nahoře na Pístově jsem jich napočítal asi osmadvacet. Všechny mířily na Jihlavu. To byl strašný pocit, zvlášť když my dukláci taky patřili pod tankisty.
To je váš nejintenzivnější zážitek z okupace?
Nezapomenu ještě na jednu věc, kdy jsem měl i pořádně nahnáno. To jsme se autem vraceli od rodičů z Havlíčkova Brodu do Jihlavy. Najednou vylítli na silnici tři chlapi se samopaly. Zarostlí, špinaví, vypadali jako loupežníci. Děti v autě řvaly a v nás byla malá dušička. Vybrali nám kufry, sebrali řízky a všechno ostatní, co jsme si vezli. Chlapíkovi ze Zlína, který zastavil za námi, vzali dokonce i hodinky. A zase zmizeli. My ještě chvíli stáli u krajnice a říkali si: Zaplať pánbůh, že si vzali, co chtěli, a šli do pr…. Fuj, když na vás míří samopalem, není to sranda. To byl nejhorší zážitek z té doby, opravdu jsem se bál.
Jak jste prožíval další měsíce? Byl i v Dukle, vojenském klubu, kde jste hrával, znát nástup normalizace? Měli jste přísnější režim?
Neřekl bych. Akorát když jsme se vraceli odněkud z ciziny, vždycky nás už zvali ke kontrášům (vojenská kontrarozvědka – pozn. red.). Tam se nás vyptávali, s kým jsme mluvili a o čem. A samozřejmě s námi všude jezdilo očko. Kontráši taky hned vše věděli, i když se jim člověk snažil tvrdit, že s nikým nemluvil, nikoho neviděl. Ale nemůžu říct, že bychom po okupaci měli nějaké větší problémy. Snad jen v devětašedesátém kvůli zalepeným hvězdám na dresu na mistrovství světa. To si nás pozval předseda partaje, že to nebylo vhodné. Nevyhrožoval nám, jen udělal takové ty, ty, ty.
Kdo před zápasem se Sovětským svazem přišel s nápadem, že si na dresech překryjete hvězdu ve státním znaku černou izolačkou?
Už ani nevím, jak jsme se k tomu dostali. Ale asi starej Holík (Jaroslav – pozn. red.) s tím přišel, aspoň si to myslím.
Vy jste byl na ledě jen u prvního vítězství nad Sověty, kdy jste se na výsledku 2:0 podílel gólem a přihrávkou. Druhé jste kvůli zranění sledoval v civilu.
Kvůli prstu mě nechtěli pustit hrát, blbci. No blbci, to bych se měl omluvit… švédští doktoři. Kdyby mi ho nechali takhle (ukazuje ohnutý prst), mohl bych nastoupit. Dal bych ho do rukavice, ale o tom nechtěli slyšet. Prý kdyby mi prst tak nechali, už bych ho nikdy nenarovnal. Protože on nebyl zlomený, ale přeražený. A měl jsem po hraní.
Jan Suchý (73)Pochází z Havlíčkova Brodu, ale většinu své kariéry spojil s Duklou Jihlava. Její dres oblékal šestnáct let a pomohl jí k sedmi mistrovským titulům. Jako jediný bek v historii československé ligy dokázal vyhrát kanadské bodování – v sezoně 1968/69 získal 56 bodů. Zúčastnil se osmi mistrovství světa, z nichž si přivezl pět stříbrných a dvě bronzové medaile (včetně stříbra z olympijského turnaje v roce 1968). Dvakrát byl vyhlášen nejlepším obráncem světového šampionátu. Vyhrál úvodní dva ročníky ankety Zlatá hokejka (1969 a 1970). Konec kariéry dohrál v Německu a Rakousku. Od roku 2008 je členem Síně slávy českého hokeje, o rok později byl zařazen také do Síně slávy Mezinárodní hokejové federace. |
I když jste celkově skončili až třetí, fanoušci vám po návratu připravili uvítání jako mistrům světa. Jenže oslavy skončily výtržnostmi a rozbitou výlohou pobočky Aeroflotu na Václavském náměstí. Popotahovali vás, že jste dav tak rozvášnili?
Ne, i když někteří novináři psali, že hokejisty by měli potrestat. Ale co se týká slavení, bylo jasné, že se něco semele. A že se objeví nějaká provokace.
Odejít do Detroitu? Kdepak, zpátky domů za maminkou!
Vám se ve stejném roce naskytla další možnost zůstat v zahraničí, dostal jste nabídku z NHL.
Mohl jsem jít do Detroitu. Byli za mnou a Jirkou Holíkovým na turnaji v Německu. Přišli se vším – s letenkami, se smlouvami. Mohli jsme hned letět. Jenže já měl doma dvě děti, ven bych je nedostal. Proto jsem řekl: Kdepak, zpátky domů za maminkou!
Je vám líto, že jste si NHL nikdy nevyzkoušel?
Nééé, to já házím za hlavu. Já vždycky všechno bral, jak to šlo, a nepřemýšlel jsem, jestli jsem měl být támhle, nebo neměl. Lámat si palici s takovými kravinami, to ne.
Aspoň se dodnes může spekulovat, jestli byl lepší obránce Bobby Orr, tehdejší hvězda Bostonu, nebo vy.
Jenže to nikdo nemůže dát dohromady, protože každý jsme hráli jiným stylem, na jiném kluzišti… To nemá řešení. Ale asi jsem v té době byl opravdu dobrej. (směje se)
Byli za mnou, abych vstoupil do partaje, že dostanu podmínku
Z mistrovství světa máte doma několik stříbrných a bronzových medailí. Jen titul vám utekl – i kvůli tragické autonehodě, při níž zahynul váš spolujezdec. Odsoudili vás na 18 měsíců nepodmíněně, protože jste měl v krvi alkohol, a přišel jste o zlatý šampionát v Praze v roce 1972.
Stalo se, stalo... Toho alkoholu nebylo moc – 0,38 promile. Nebyl jsem ožralej. Ale udělal jsem průser a byl za něj potrestanej. Mohl jsem žádat o milost, ale byla to moje chyba, tak co by mi někdo pomáhal. Dokonce za mnou byli, abych vstoupil do partaje, že bych dostal jen podmínku. Ale já říkal: Pánové, ne, já jsem si udělal průser, tak si to odsedím. Abych to vyměnil za vstup do partaje, to bych byl zloduch, to po mně nechtějte. Jestli si zahraju na mistrovství v Praze, pak bylo na rozhodnutí Himla, šéfa tělovýchovy. Ten řekl ne, a já mu to neměl za zlé. Rozhodl, jak rozhodl. Nepatřil jsem tam, byl jsem vyvrhel. Tak jsem se ze soustředění vrátil zpátky domů.
A brzy jste nastoupil do vězení, odkud vás pustili po polovině trestu. Jak jste pobyt za mřížemi snášel?
Bezproblémově. Bylo to dobré vězení, v Oráčově mezi Prahou a Karlovými Vary. Jednička, jak se říkalo, nejmírnější kriminál. Byl jsem brigadýr, měl pod sebou dvanáct lidí a vodil je na práci. A nikdo se ke mně nechoval špatně.
Začal jste po zlé životní zkušenosti něco dělat jinak?
Za volant už jsem si ani po jednom pivu nikdy nesedl. Ale že bych přestal pít úplně, to ne. Ani s cigaretami jsem neskončil. Já nikdy nebyl vzor sportovce. Lhal bych, kdybych to tvrdil.
Obojí vám chutná dodneška?
Pivo piju pořád a cigarety taky kouřím. Jak říkají i doktoři: kdybych toho nechal naráz, tělo by to nemohlo vydržet.
A zkoušel jste s kouřením vůbec někdy přestat?
Ne, od třinácti to tam peru. (usmívá se)
Kolik cigaret denně?
Teď kolem dvacítky. Dvacet, pětadvacet.
Značky střídáte?
Kdepak, dlouho už kouřím jenom marlborky. Zamlada jsem si samozřejmě dal, co pro mě bylo dostupné: džunky, lípy, globusky, postupem času sparty. Ale když jsem začal vydělávat, tak jedině marlborky. Jenže tehdy byly za dvacku a dneska za stovku.
Chodíval jste i hrát karty. Pořád se u nich s kamarády scházíte?
Už ne, parta se rozpadla. Do hospody, kde jsme je hrávali, teď dohromady nikdo nechodí. A abych někde jezdil po městě a zjišťoval, kde se karty ještě hrají, to se mi nechce.
Zvlášť když se v restauracích už ani nesmí kouřit.
Právě, do hospod už nechodím, co přišel ten blbej zákon. Jen když jdeme s rodinou na oběd, ale na pivo ne. Dřív jsme se scházeli každý den – dvě hodinky jsme hráli karty, dali si čtyři piva. To už je pryč. Teď si doma sednu do altánu, vyndám si jedno z malého mrazáčku, co tam mám, a nic mi nechybí.
To vás zákaz kouření tak nazlobil?
Nevím, co ti chytří politici furt mají. Takhle se nám s odpuštěním se... do osobního života. Říkají, že mají zájem, aby byli lidé zdraví, aby byly menší výdaje na péči. Co je komu do mého zdraví? Platím si zdravotní pojištění, platím si všechno. Stačilo by, kdyby udělali v hospodách pořádné odvětrávání a nesmělo se kouřit v době obědů od jedenácti hodin do dvou, jak to bylo dřív.
Upustili jsme od technického hokeje, je to souboj na souboj
Zpátky ke sportu. Jak se vám líbí současný český hokej?
Myslím si, že jsme dost upustili od technického hokeje, který se hrál za nás. Pravda, v té době se do toho nešlo tak tvrdě a nehrálo se tolik po mantinelech jako dneska. Ale jednou z chyb podle mě je, že se vždycky v něčem zhlédneme. Dřív to v Kanadě mydlili a hráli po mantinelech, dnes už od toho uhýbají. Když se člověk dívá v televizi na NHL, vidí, že se snaží přihrát, hrají víc technicky. A my od toho naopak utíkáme.
Zámoří přebralo to dobré od Evropy...
... a my to špatné od něj! Když se člověk dívá na ty naše zápasy, to je souboj na souboj. Hodí se to po mantinelu a dělej si s tím, co chceš. To je můj osobní názor, ale já nejsem odborník.
Česká reprezentace už čeká na medaili z vrcholné akce šest let. Myslíte, že brzy přijdou úspěšnější časy?
Nevím, jestli se to zlepší. Ani klukům z NHL už se na mistrovství světa tolik nechce. A já se jim nedivím, vždyť odehrají jen v základní části 82 zápasů, což je hrozně moc. Ale stejně by při troše dobré vůle přijet mohli. Že někoho nepustili kvůli zdravotní prohlídce, jak občas slýcháme, to jsou výmluvy.
Vás asi nikdy nenapadlo pozvánku do reprezentace odmítnout.
Jéžišmarjá, to člověku vůbec nepřišlo na mysl! To se jen každý klepal, aby se jeho jméno objevilo v novinách nebo aby mu domů přišla zpráva. Tenkrát to byla čest. Já neříkám, že dneska ne, ale povahy těch kluků už jsou jiné. Mají miliony, po světě se podívají tak jako tak, proto je nic nemotivuje.
