Rychlobruslařská šampionka Martina Sáblíková začínala na hrbolatých rybnících v okolí rodného Žďáru nad Sázavou, on se odrazil ke skokanské kariéře na malých můstcích v jen pár kilometrů vzdáleném Novém Městě na Moravě.
Tedy ve vyhlášeném lyžařském středisku, které vychovalo spoustu skvělých běžců v čele s olympioniky Dagmar Hromádkovou (Palečkovou) nebo Lubomírem Buchtou, ale kde skokani dlouho byli v jejich stínu. Jenže tahle „pravda“ už neplatí! I díky Viktoru Poláškovi, který je od noci na včerejšek juniorským mistrem světa (více se o mistrovství dočtete zde).
„Když jsem byl malý, ani mě nenapadlo, že by se mi mohlo něco takového povést. Ze začátku jsem byl vůbec rád, že jsem naživu,“ směje se Polášek, jenž zlato vybojoval v americkém Park City na středním můstku.
„Až tuhle sezonu si opravdu začínám uvědomovat, že to za něco stálo. I přes pár krizí, kdy jsem chtěl končit... A poděkovat musím hlavně mému trenérovi z Nového Města Rosťovi Latzkovi, který mě odmala vychovává a drží při zemi,“ zdůrazňuje.
Zlatá lyže původně patřila sdruženářům
Ale od začátku: že se Novoměstští mohou pochlubit bohatou skokanskou historií, není nic neznámého. Vždyť na můstku ze sněhu a prken se zde závodilo už v roce 1912 a první opravdový „skokánek“ vyrostl na Šibenici, vršku vedle známého Harusova kopce, o 13 let později.
Na řadě je seniorský titul, ale musím makat ještě tvrdějiBez vytáček přijal roli favorita a netajil se tím, že na mistrovství světa juniorů hodlá po loňském čtvrtém místě zaútočit na medaili. Jenže když se devatenáctiletému skokanovi na lyžích Viktoru Poláškovi podařilo v americkém Park City doskočit až na nejvyšší stupínek, nechtěl ani uvěřit, co dokázal. Bude trvat dlouho, než zlatý úspěch vstřebáte? Asi hodně dlouho. Ale je hezké, že za mým jménem bude už navždycky napsáno mistr světa. I když u juniorského titulu zůstat samozřejmě nechci - na řadě je ještě ten seniorský. Jenže aby jednou vyšel, musím makat ještě tvrději. Jak vás znám, půjdete postupnými kroky. Co vás tedy po návratu ze Spojených států čeká? Půjdu postupně, jinak to ani nejde. Hezky pomalu v klidu - a vše se dostaví. Na Světové poháry do Japonska a Koreje nepoletím, takže to vypadá na víkend doma, přípravu a Kontinentální pohár ve slovinské Planici. A pak už bude seniorské mistrovství světa ve Finsku. Teď teprve přijde to těžší. (usmívá se) Nějakou odměnu za zlatou medaili si dáte hned, nebo až po skončení sezony, aby byla naděje, že bude ještě větší? To počká až na konec. (směje se) Ale s klukama z reprezentace to oslavíme a doma mě nějaká party asi taky nemine. |
Navíc i legendární Zlatá lyže patřila původně těm, kteří uměli skvěle kombinovat skoky s během na lyžích. Jenže domácí špička se dlouhá léta rodila jinde - na můstcích v Harrachově, Liberci, Lomnici nad Popelkou nebo Frenštátě pod Radhoštěm.
Hodně vidět ovšem začali být novoměstští sdruženáři, později nazývaní kombiňáci. Po Jiřím Hradilovi, jenž se v roce 1991 podílel na zlatu československého týmu na juniorském mistrovství světa, se v novém miléniu začali na špičkových soutěžích v severské kombinaci objevovat další: Petr a Jiří Kutalovi, Lukáš Jančík či Tomáš Vambera.
Těží z toho, že nezačali jako čistokrevní skokani
Teď nastala éra jejich mladších kolegů - Poláška nebo Vojtěcha Štursy, jimž v pubertě přestala „chutnat“ běžecká část a začali se věnovat výhradně skokům. Ale právě z prvotní pestřejší přípravy nyní těží.
„Jelikož byla v Novém Městě větší tradice v severské kombinaci, začínal jsem právě s ní. A podle mě je lepší, když se do nějakých patnácti let dělá víc sportů najednou a příprava není tak jednostranná. Ze mě se tedy stal skokan, až když mě běh přestal bavit,“ usmívá se Štursa.
„Tohle je podle mě jeden z důvodů, proč se novoměstským klukům tak daří - že začínají jako kombiňáci s všeobecnější přípravou,“ domnívá se bývalý skokanský reprezentant a medailista z mistrovství světa i olympiády Jaroslav Sakala.
Když jsou daleko od domova, mohou zvlčet, nebo sportovat
Podmínky v Novém Městě jsou však stále skromné. Ostatně můstků tady postupem času spíše ubývalo. Kdysi stávaly také na Oboře, u Jelínkova mlýna neboli u Škrobárny a u Pekáren. Teď zůstal jen areál na Šibenici.
Největším můstkem je zde navíc jen „třiapadesátka“, což není místo, kde by mohli naplno trénovat dorostenci, junioři a muži. Přesto v partě kolem kouče Latzky funguje skokanské kouzlo.
„Prý se tady rodíme s lyžemi na nohách, ale to stejné jsem slyšel od Harrachováků a kluků z jiných klubů,“ směje se Petr Kutal.
„Každopádně na to, jakou máme základnu a malé můstky, se u nás vychová velké procento budoucích reprezentantů. Možná je to právě tím, že se v určitém věku musíme za sportem vydat do světa. A když už je potom člověk 200 kilometrů od domova, má na výběr. Buď zvlčet, nebo se sportu věnovat na 120 procent, aby vše nevyšlo vniveč,“ přemítá.
Mladí novoměstští skokani si vybrali cestu bez „vlčení“ - a letošní sezona je pro ně výjimečná nejen zásluhou čerstvého Poláškova úspěchu. Hned v jejím úvodu se začal mezi absolutní špičkou prosazovat o dva roky starší Štursa, jenž si na konci listopadu připsal premiérové body ve Světovém poháru a v prosinci posunul své kariérní maximum už na osmou příčku.
Pomohl i rakouský kouč české reprezentace Schallert
A po Novém roce se k němu přidal i Polášek. Nejdřív vyhrál závod Kontinentálního poháru a pak potvrdil vzestup ve dvou soutěžních víkendech v Polsku, kde bral první body ve „svěťáku“ za 26. a 18. místo.
Oba mladíci vidí za svými aktuálními výsledky také výbornou práci rakouského trenéra české reprezentace Richarda Schallerta.
„Všichni začínáme od nuly a vypracujeme se nahoru sami. Ale mně i Viktorovi určitě pomohl Richie se systémem, který tady nastolil. Bez něj by to výsledkově určitě vypadalo jako v letech minulých,“ je přesvědčen Štursa. „A Viktorova zlatá medaile je skvělá zpráva pro celý český skok! Konečně by si lidé mohli začít všímat, že jsme tady i my mladí,“ věří Štursa.
