„Doufám, že dnešní den nebude jen připomínkou hrůz, které se staly, ale také oslavou života. Jiří Brady válku přežil, život využil k tomu, aby pomáhal druhým, kteří prchali před komunismem do Kanady, a obnově demokracie v naší zemi,“ připomněl starosta Michal Šmarda.
Na slavnost dorazil i zástupce kanadského velvyslanectví a za rodinu Daniel Herman se svou matkou Norou.
„Se svým strýcem Jiřím jsem mnohokrát hovořil o jeho životě, o tom, co prožil, a byly to věci nelehké. Ale on měl zvláštní dar, že i těžké a negativní momenty dokázal přetavit v pozitivní zkušenost. Říkal, že je potřeba ten řetězec zla přetnout a podat si ruce k přátelství,“ zavzpomínal exministr.
Jeho matka v následné besedě v základní umělecké škole připomněla i Bradyho o tři roky mladší sestru Haničku. „Pamatuji si ji, jak jsme se scházeli u naší společné babičky v Třeboni. Jirkův (a také Hanin) a můj tatínek byli bratři,“ zmínila.
„Bohužel jsme se nepotkávali dlouho, protože podle norimberských zákonů židovské rodiny nemohly opustit obec, kde bydlely,“ dodala.
Hitlerův režim všechno utnul - v koncentračních táborech postupně zahynuli oba rodiče, Karel a Markéta Bradyovi.
Po Haničce zůstal kufřík, který se stal symbolem holokaustu
Děti, vychovávané mezitím strýcem a tetou Hájkovými, dostaly příkaz k odjezdu do deportačního centra v Třebíči v dubnu 1942. Usměvavá Hana nejdřív putovala stejně jako Jiří do ghetta v Terezíně. Jenže 23. října 1944 - hned po přesunu do Osvětimi - nacisté třináctiletou dívku poslali do plynové komory.
Zůstal po ní jen kufr číslo 625, který se později stal shodou náhod symbolem holokaustu. A příběh dívky žije díky celosvětově známé knize Hanin kufřík. Onen kufřík je vyobrazený v rukou Haničky i na plastice umístěné na fasádě novoměstského domu číslo 13. Ten už nyní patří do nové ulice. Právě tam měli Bradyovi koloniál a benzinovou pumpu, v patře bydleli.
Karel Brady, otec Hany a Jiřího, byl za první republiky kromě obchodníka i hlasatelem lyžařských a skokanských závodů. Jeho hlásná trouba dnes leží v depozitáři Horáckého muzea.
Výrazně se zapsal i mezi hasiči. „Jako jednatel byl hodně pokrokový a navrhl, aby sbor koupil stříkačku na automobilovém podvozku. Vše zařídil a v roce 1926 hasiči stříkačku koupili,“ řekl velitel novoměstského okrsku Pavel Novák.
Jiří přežil válku jako jediný. Po čase emigroval, usadil se v Torontu, kde začal podnikat. S první ženou měl syny Douglase, Paula a Davida, s druhou ženou Terezou pak ještě dceru Laru Hanu. Rod, který Němci málem vyhladili, už se rozrostl také o více než deset vnoučat.
Při poslední návštěvě vítal Bradyho dav místních potleskem
Jiří Brady rodné město navštívil naposledy 30. října 2016, kdy Českem zrovna hýbal spor tehdejšího ministra kultury Daniela Hermana s prezidentem Milošem Zemanem o státní vyznamenání (jak se kauza vyvíjela, si můžete připomenout zde).
„Rád jezdím domů do Česka, ale tady jsem opravdu doma. Děkuji všem, že jste přišli,“ řekl tehdy Jiří Brady davu před novoměstskou radnicí.
„Novoměšťáci“ vítali svého rodáka a čestného občana nadšeným potleskem, od starosty dokonce dostal miniaturní zlatou lyži, jakou dostávají pouze vítězové slavného závodu. Kdosi v davu začal spontánně zpívat českou hymnu, ostatní se přidali.
Mnozí tehdy tušili, že je to poslední návštěva Jiřího Bradyho ve městě, kde prožil dětství. Přesně před rokem zemřel, bylo mu 91 let.
