Jste místní rodák, studoval jste v Třebíči gymnázium, město znáte dobře...
Ano, do roku 1999 jsem tu žil. Pak jsem odešel na studia architektury do Prahy, kde jsem zakotvil. Přičemž jsem ještě mimo jiné dva roky pobýval pracovně v Londýně.
A když se teď částečně vracíte zpět do Třebíče, jaký z toho máte základní pocit?
Dobrý. Třebíč je skvělé místo. Nejen město, ale i okolí, krajina, lidé. Je pro mě fakt příjemné mít důvod vracet se zpátky.
Co konkrétně tu budete mít na starosti?
Úkolů je víc ve všech oblastech. Větší města, i velikosti Třebíče, mívají obvykle celý odbor s názvem kancelář architekta. To tu zatím chybělo. Moje úloha je jednak koncepční – když se dělá územní plán, je nutný názor z hlediska urbanismu staveb v návaznosti na okolí i krajinu. A když uvedu druhý extrém, vyjadřuju se ke každé jednotlivé stavbě, jestliže máme obavy, zda nezhoršuje kvalitu prostředí. Město z role účastníka řízení má právo se vyjádřit ke každému projektu.
A vy do toho můžete vstoupit?
Ano, za město. A zabránit excesům. Na druhou stranu je zrovna tohle činnost, která mě baví nejmíň. Spíš preferuju jiný postup. Pokud vzniká nějaký záměr, je ideální, když investor přijde na začátku. Společně s jeho projektantem si sedneme a já i jako praktikující architekt s nějakými zkušenostmi můžu pomoci. Je to lepší, než když na konci přinese stavebník hotový projekt a já do toho takzvaně hodím vidle. To jsou pak všichni zbytečně naštvaní.
Už jste se vyjadřoval k něčemu kontroverznímu?
Ano. Z toho nejvýraznějšího jde o stavby u lihovaru nad zámkem. Developer tam staví bytový komplex. Jejich pozici jim nezávidím. Ta lokalita je v podstatě brownfield – původně hospodářská lokalita, byl tam dvůr. K té lokalitě neexistuje žádná územní studie. To znamená, že dnes je tam parkoviště autobusů před lihovarem. Ale do budoucna by bylo lepší je parkovat jinde, klidně v průmyslové zóně. Autobus by měl přijet, vyložit turisty, odjet, pak je vyzvednout. Projekty v lokalitě tak zápasí se složitostí místa, kdy neví, co tam do budoucna bude – zda park, nebo parkoviště.
A jakou konkrétní výtku jste tam měl?
Dům se otáčel k veřejnému prostoru zády, kvůli tomu parkovišti. Podařilo se ale najít kompromisní řešení, aby se v budoucnu mohl z parkoviště stát městský prostor. Celá ta lokalita je opačný problém Bopa.
Ing. arch. Jaroslav Hulín
|
Proč?
Slyšel jsem kritiku, že je špatně, že tam město nejdřív velkoryse zainvestovalo veřejný prostor a teprve teď se tam opravují okolní objekty. Ano, má to své nevýhody, už hotové povrchy můžou další výstavbou trpět. Ale na druhou stranu je úžasné, co za typ veřejného prostoru tam dnes je. Dobře se s tím pak pracuje při projektování vstupu do domu, parteru a dalších věcí.
Co říkáte na projekt brněnského architekta Tomáše Rusína ze studia RAW, podle kterého se bude předělávat třebíčské hlavní Karlovo náměstí? Budete do toho ještě nějak promlouvat?
Můžu, kdybych měl pocit, že se třeba na něco zapomnělo. Ale nemám výrazné ambice do toho zasáhnout. Autor je renomovaný. A už teď do toho zasahuje kdekdo – památkáři, dopravní inženýr, policie... Osobně si myslím, že je možná brzo na rekonstrukci. Možná to měly dělat až naše děti.
Proč?
Ve chvíli, kdy jsou dva stejně početné tábory, ještě na to nemáme. Kdy jedni tu chtějí hlavně parkovat, druzí hlavně zeleň a pěší zónu. V momentě, kdy tu probíhá takto živá diskuse, se dělá kočkopes, který se snaží vyhovět oběma názorovým proudům. Jediné, co mě v tuhle chvíli štve, jsou rychle projíždějící auta. Jinak to náměstí funguje. Není tam nic vyloženě dysfunkčního, kromě průjezdné dopravy, tu bych se snažil omezit, k tomu stačí dvě značky průjezd zakázán a policajti, kteří si tam občas stoupnou. Ano, po rekonstrukci to bude samozřejmě lepší než teď, ale ne o tolik, o kolik by mohlo být, kdyby ho dělaly naše děti.
Pořád nerozumím, kam míříte.
Vysvětlím to. Na tu myšlenku mě navedl kolega Lubor Herzán, bývalý městský architekt. Který vysledoval, že náměstí se v Třebíči zásadně opravovalo vždycky zhruba jednou za sto let. Přišlo to pokaždé s nějakou technickou revolucí. Pro naše děti bude auto úplně jiná věc než pro nás. Už to nebude atribut, demonstrace peněz. V blízkém budoucnu bude daleko víc sdílených aut, budou samořiditelné vozy, elektromobily, co nejsou hlučné a nesmrdí. A tipl bych si, že budou daleko přísnější pokuty za rychlost. Už i pro mou generaci je to někde mezi. Ale pořád mají auta spalovací motory, jdou z nich zplodiny, jsou hlučné. Za patnáct dvacet let se může přistupovat i ke koncepci veřejného prostoru s jiným úhlem pohledu.
Co říkáte na velký plechový stánek na Komenského náměstí? Líbí se vám jeho design?
Tady by neměla být diskuse o designu. On tam hlavně nemá co dělat. Město tam vlastně vytváří nerovné tržní podmínky. Nevím, kolik má za pronájem té veřejné plochy. Ale majitelé okolních nemovitostí museli investovat do svých domů. Starají se. A město dá kus veřejného prostoru někomu, kdo by tu službu mohl dělat v komerční nemovitosti. Navíc ta služba tam nechybí, v okolí jsou kamenná bistra a restaurace. Jiná věc jsou trhovci na Karlově náměstí.
Jak to?
Je to oblíbená služba, vždycky tam byla, veřejnost ji vyhledává a za jiných podmínek by to fungovat nemohlo. Jakmile by se kvůli tomu musela stavět tržnice, produkty by byly tak drahé, že by si je nikdo nekupoval. Jde v podstatě o veřejnou službu.
Jaký nejzásadnější úkol vás teď čeká?
Prostor autobusového nádraží. Je potřeba zjistit, ověřit studií, jaký by byl přínos pro město, kdyby tam autobusy ubyly. Nevím, jestli tam vůbec nějaké musí být. Zda nestačí několik zastávek za sebou. A zase je otázka, zda má už naše generace rozhodnout na dalších padesát let o celku. Naopak si dovedu představit variantu, kdy se udělá pružná koncepce právě na padesát let, která se bude přizpůsobovat aktuálním potřebám.
Zase to bude hodně o parkování...
Myslím si, že dnes by Třebíči hodně pomohlo, kdyby se část parkovacích stání přemístila například do parkovacího domu jinam. Stáhla by se auta z židovské čtvrti, Komenského i Karlova náměstí. Myslím, že za deset dvacet let může být problém s parkováním jiný. Takže teď vytvářet v prostoru autobusáku parkovací stání, která pak sama o sobě indukují dopravu, nemusí být úplně správné. Když budete bydlet na Hájku a budete vědět, že ve městě špatně zaparkujete, auto necháte doma a seběhnete pěšky, nebo pojedete veřejnou dopravou. Je to jedna z věcí, kterou je potřeba řešit společně s mnoha dalšími odborníky na dopravu, investice...
Kam byste umístil parkovací dům?
O Otmarově ulici se mluví dlouhodobě, otázka jsou investiční náklady na takovou stavbu. Dokud se na náměstí bude platit deset korun za půl hodiny parkování, nemůže se vyplatit parkovací dům. Jakmile se nasadí sto korun za hodinu, každý odveze auto na Otmarku do parkovacího domu za 30 korun na hodinu a může se to začít vyplácet. Je nutno si říct, zda je pro město hodnota, když třeba Hasskova ulice před kostelem svatého Martina coby pěší zóna je ona kvalita, do níž stojí investovat v rámci parkovacího domu. Dopravní problém je ale potřeba řešit celkově, pro celé město – to se plánuje začít snad příští rok.
Kolik stojí takový parkovací dům?
Když je pěkně udělaný, jedno parkovací stání vychází na půl milionu. Jakmile se udělá jedno místo za 250 tisíc, pak je jasné, že se nebude hodit do centra města. Na architekturu a komfort nezbydou žádné peníze. Takže z toho, co říkám, je patrné, kolik aspektů do toho vstupuje.
Vraťme se k autobusovému nádraží. Jak se doberete řešení?
Bude architektonická soutěž. Ale ta potřebuje velmi přesné zadání, aby mohl být kvalitní směrodatný výsledek, který nás někam posune.
Je moc billboardů po Třebíči? Tady má reklamu v rukou především jedna silná společnost, ale jsou i další...
Tady jsou menší či větší billboardy na pomalu každé lampě veřejného osvětlení. Výrazný reklamní smog. Přitom z toho, co je na městských pozemcích, plynou do městské pokladny s půlmiliardovým ročním rozpočtem pouze desetitisícové částky. Dále ze všech poutačů na lampách je to celkem asi jen půl milionu ročně. Opět se mi to zdá poměrně málo na existující počet. Měli bychom říct, v jaké míře, podobě a kde reklamy chceme. Třebíč, stejně jako jiná města, totiž zatím nemá vůbec přesný přehled o tom, kde jaká reklama je a zda jsou třeba všechny stavby a zařízení umístěny legálně.
Nenarazíte?
Nejsem tu kvůli zakazování. Mým úkolem je pomoci věci pojmenovávat. Abychom pak věděli, co s veřejným prostorem dělat, jaká si dáme pravidla a jak je budeme dodržovat.
Pokud neuspějete se svými návrhy, neprojde to přes politickou vůli vedení města, bude vás ta práce bavit?
Ne všechno je závislé na politické vůli. Něco projde, něco ne. Nejsem proti politikům. Nemyslím si, že by politici získávali extra body za to, že prosadí další tři billboardy nebo že jsou na každém náměstí stánky s buřty. Naopak, většinou jsem ve shodě. Jsou to rozumní lidé. Nejen politici, ale i úředníci. Myslím, že v tom je Třebíč silná. Oni jsou tu denně, na něco zvyklí, já přijedu jednou týdně, navíc jsem několik let žil v zahraničí, jsem na věci zvyklý dívat se z různých úhlů pohledu.
Ke které stavbě z poslední doby máte výhrady?
Nelíbí se mi, jakým způsobem byl dokončen Podklášterský most. Nejde o to, jestli se mi líbí, ale jestli je správně.
Co je na něm nesprávně?
Povrch. Jste v zóně u památek v UNESCO, kde památkáři vyžadují žulovou dlažbu, jste v centru, kde je pěkná žulová dlažba. A spojuje to most, který je betonový a má povrch chodníků z nejlevnějšího a nejsprostšího materiálu. Nad dálnicí bych to pochopil, tady ne.
Co dál se vám tam nelíbí?
Zábradlí. Na předpolí na Žerotínově náměstí je vidět ještě to původní. Na mostě byla snaha o kopii, jenže nové zábradlí je vyšší. Detail ukotvení zábradlí a napojení jednotlivých částí dělá z kopie spíše karikaturu.
Co naopak se vám v Třebíči z novějších počinů zamlouvá?
Takové nenápadné věci. Například lávka kolem skály, po níž se dostanete z Hasskovy zahrady nad řekou do „židů“. Je to lehké, elegantní, tvar je dán nepravidelností skály. Naprosto srozumitelné a nadčasové, i když detaily by se dnes taky dělaly jinak. Na rozdíl od nedaleké lávky pro pěší přes řeku od pošty do Kočičiny.
Co na té je špatně?
Na to, že je jen pro chodce a cyklista má sesednout z kola, je strašně mohutná. Je tam použito moc materiálu. A stejně tak je příliš masivní zábradlí, které je zase zbytečně vysoké. Oceli je tam třikrát víc, než bylo potřeba. Buď o tom nikdo nepřemýšlel, nebo to bylo naschvál. Té stavbě by slušela větší lehkost. Mohlo se to udělat levněji a peníze utratit jinde.
Zajímá mě taky vaše působení v Anglii. Ve studiu Thomase Heatherwicka jste spolupracoval i na vzniku britského pavilonu pro Světovou výstavu v Šanghaji. Šlo o kostku, která měla ve fasádě zapíchnuty tisíce akrylátových tyčí. Vypadalo to hodně působivě, jako mořská ježovka. Jak na to vzpomínáte?
Byla to dobrá zkušenost. Pracovali jsme hodně s prototypy, na což v Česku většinou není čas ani peníze. V podstatě každý z členů našeho týmu byl z jiné země, tedy britský pavilon nebyl zase tak britský. Je úžasné, že je možné v dnešní době bez problému spolupracovat téměř s kýmkoli na světě, z Londýna projektovat stavby do Číny s kolegy z Německa nebo Egypta.
