„Můj rekord je ale zajímavý jen tím, že vydržel. Je spíš náhoda, že jsem to byla zrovna já, kdo ho zaběhl. Podílela se na něm spousta lidí,“ je ještě dnes přesvědčená Vlasta Vlachová.
První atletické krůčky dělala už jako žákyně. „Jako většina lidí jsem začala na základní škole. Chodila jsem na atletiku, která mě moc bavila, i kvůli tomu, že jsme měli skvělou partu,“ vrací se Vlachová zpět v čase.
Právě soudržnost týmu ji dokázala vyhecovat k lepším výkonům. „My jsme se měly opravdu rády a běhaly jsme pro radost. To tady ještě pořádně nebyl žádný stadion. Běhaly jsme na škváře a i díky tomu, že jsme se u toho dokázaly bavit, jsme podávaly výkony, které se udržely dodnes. Určitě to tedy nebylo jen o mně,“ věří, že společné úsilí dalo základ pro její rekord.
O dnešních stadionech se rekordmance mohlo jen zdát
Atletika pro ni byla hlavně zábavou. „S holkami jsme později běhaly také jako ženy a všechny nás to bavilo. A nebyly jsme vůbec špatné. Na závodech jsme se neumisťovaly na konci, ba naopak. Bývaly jsme skoro pokaždé na stupních vítězů,“ dodává.
Tehdejší prostředí jihlavského sportovního areálu Na Stoupách by prý člověk nepoznal. Žádné tribuny, pouze škvára.
„Tenkrát nebyl ještě ani náznak toho, že by tam měl být nějaký stadion pro fotbalisty a atlety. Běhaly jsme na škváře nebo na antuce. Nic jiného nebylo. Ani ve světě,“ vzpomíná Vlachová.
„Všechno jsme měly špinavé. Takové stadiony, jaké jsou dnes, o těch se nám mohlo jen zdát,“ zdůrazňuje.
Vynikající kladivář nejprve pomáhal otci funkcionáři
Jedním z nejstarších rekordmanů v mužské kategorii je Pavel Zajíc. Dříve výborný kladivář je dnes trenérem dětí a mládeže a předsedou atletického oddílu v Pacově.
Fotogalerie |
S atletikou začal díky svému otci. „Dělal funkcionáře, takže jsem mu odmala pomáhal. Třeba jsem dělal různé statistiky. On mě pak, když jsem byl větší, vozil na závody,“ vzpomíná.
Doba byla sice jiná, ale sportovci „makali“ naplno. Možná ještě víc než dnes. „Trénovali jsme poctivě, i když jsme měli horší podmínky. Ale největší rozdíl vnímám v tom, že nás to mnohem víc bavilo,“ vrací se zpět na škvárový ovál.
Rekordem přehodil padesátimetrovou hranici. „Pamatuji si, že to bylo u nás v Pacově. Byla to nějaká atletická středa, to tehdy takhle bývalo. Konalo se to na starém atletickém hřišti, teď je tam fotbalové,“ vybavuje si hod z roku 1986, kdy jeho kladivo dopadlo do vzdálenosti 54,12 metru.
Hod 54 metrů by obstál i v celorepublikové konkurenci
Že by ho někdo v dohledné době překonal, se neobává. Jeho výkon by se v domácí konkurenci neztratil ani nyní.
„Sice už to vypadalo nadějně, v Třebíči bylo pár kluků, kteří měli dobré výsledky, ale teď nějak ustrnuli. Takže si myslím, že v horizontu pěti let se to nikomu asi nepovede,“ domnívá se.
„Přece jen, hod přes 54 metrů by byl i v dnešních tabulkách celorepublikově do dvacátého místa a na mistrovství republiky do osmého. A takový závodník tady momentálně bohužel není,“ pokrčí rameny Zajíc.
Vysočinská atletika přitom prožívá dobré období. Lepší se výkonnost mládeže, jen problém v dospělých kategoriích přetrvává.
Vysočina vychová mladé atlety, kteří odcházejí na vysokou školu
„Situace je určitě mnohem lepší než třeba před deseti lety. Výrazně se zlepšila výkonnost závodníků a také oddíly, co se týče výchovy mladých atletů a atletek, jsou na tom lépe,“ je přesvědčen předseda Krajského atletického svazu Vysočina Vratislav Fišera.
Zároveň připomíná i handicap regionu. „Největším a stálým problémem pro atletiku na Vysočině jsou a budou chybějící vysoké školy,“ tvrdí pedagog vyučující na základní škole v Okříškách.
„My si tady vychováme spoustu talentovaných lidí až do juniorského věku, ale ti pak zpravidla odcházejí do klubů, které jsou ve vysokoškolských městech: do Prahy, Brna nebo Olomouce,“ vysvětluje Fišera.
Prim v kraji hrají Jihlava a Třebíč, ostatní oddíly je doplňují
Přesto neztrácí optimismus. Věří, že se krajská atletika může posunout do republikového popředí. Alespoň v mládežnických kategoriích.
„Myslím, že jsme vykročili správným směrem a že jdeme výsledkově nahoru, což se začíná projevovat i na olympiádách dětí a mládeže nebo na mezikrajových atletických kláních,“ pochvaluje si Fišera.
„Musíme se ale spokojit s tím, že tady budeme pracovat s mládeží do nějakých devatenácti let, a poté budou ti nejlepší odcházet do oddílů, které mají lepší zabezpečení,“ připouští.
Nejsilnějšími vysočinskými kluby jsou Spartak Třebíč a Atletika Jihlava. „Ostatní je víceméně doplňují, ale i ony jsou schopné vychovat výborného atleta. Nebo se specializují na jednu konkrétní disciplínu, v níž potom v kraji kralují,“ konstatuje předseda vysočinského atletického svazu.
„Soutěžili jsme spolu na dráze, ne v počtu lajků“ Budišovský atlet Petr Svoboda drží rekord na 110 m př. nejen na Vysočině, ale v rámci celé republiky. Atletika je dřina, což dnešní děti v mnoha případech odrazuje. „Mládež je celkově línější a zhýčkanější,“ shodují se sportovci, kteří sbírali úspěchy v dávné i nedávné minulosti. „Často chybí radost ze sportu samotného a taky píle. Kolikrát máte tak nadané děti, ale ty nezajímá, že by měly trénovat víc,“ říká Vlasta Vlachová, nejstarší žena na listině krajských atletických rekordů. Na vině je podle osobností i mnohem širší nabídka aktivit. „Dřív nebývalo tolik možností rozptýlení v podobě telefonů, počítačů a sociálních sítí. My jsme měli tu zdravou soutěživost v tom, že jsme šli na stadion, zaběhli si šest dvoustovek a ten, kdo vyhrál, byl lepší,“ říká překážkář a dlouholetý reprezentant Petr Svoboda. Opravdovější prý bylo také kamarádství. „Nebylo to o počtu sledujících na Instagramu a přátel na Facebooku. Nesoutěžili jsme, kdo má u fotky víc srdíček a lajků nebo kdo udělal lepší fotku...“ Podle vedoucího vysočinského Sportovního centra mládeže a bývalého výborného vícebojaře Jiřího Klinera se po kraji pohybuje řada nadějných atletů, kteří se ale zastaví na tom, že se jim nechce tolik pracovat. „Není to jen o tréninku, jak si většina z nich myslí, a právě to je největší rozdíl. Nedávají si pozor na to nejdůležitější. Třeba kdy chodí spát, co jedí a jak regenerují. Takže pak nevnímají ani ty drobnosti, které mohou rozhodnout o úspěchu či neúspěchu,“ vysvětluje Kliner. Předseda krajského atletického svazu Vratislav Fišera spíše uznává kvalitu předchozích generací. „Třeba té kolem Petra Svobody, kde byla spousta nadějných tváří. Většina z nich tehdy byla na úrovni reprezentací,“ vzpomíná. Proto si nemyslí, že by letité rekordy byly v nejbližší době v ohrožení. „Pár jednotlivců se sice jeví nadějně, ale zatím nedosahují takových kvalit, aby se k některému z rekordů přiblížili,“ tvrdí Fišera. |
