Žádný jiný atletický rekord nikdy netrval tak dlouho jako ten, který je od 26. července 1983 stále platný. Na mítinku v Mnichově jej na trati 800 metrů vytvořila skvělá československá běžkyně Jarmila Kratochvílová.
Dosáhla času 1:53,28. Tehdy dvaatřicetiletá rodačka z Golčova Jeníkova se přitom na start osmistovky postavila možná popáté v životě. Navíc z povinnosti.
Jarmila Kratochvílová po překonání světového rekordu na 800 metrů v roce 1983 v Mnichově.
„Původně jsem měla v Mnichově běžet dvoustovku. Jako poslední zkoušku rychlosti před mistrovstvím světa. Jenže ještě předtím v Praze mě chytla silná křeč a já trenérovi řekla, že nechci riskovat,“ vrací se Kratochvílová ve vzpomínkách na den, který se zapsal do dějin atletiky.
„Jeho odpovědí bylo, že mi tedy zbývají jen dvě možnosti. Buď poběžím osmistovku, nebo patnáctistovku,“ dodává dvojnásobná mistryně světa, která letos v lednu oslavila osmašedesáté narozeniny.
To, že byste neběžela vůbec, nepřipadalo v úvahu?
Přesně tak. Do Mnichova tehdy vybrali jen pár lidí, tenkrát za komunistů se na Západ moc necestovalo. A člověk se bál neběžet, aby nás příště vůbec někam pustili.
Vzhledem k tomu, že osmistovka nebyla vaše disciplína, jste asi nešla na start s cílem, že zaběhnete světový rekord. Nebo se pletu?
Já ani neznala jeho hodnotu. Věděla jsem, že ho drží Ruska a že je to čas 1:53, ale setiny za tím jsem netušila. Prostě jsem se s trenérem dohodla, že půjdu jen tak, abych měla dobrý pocit. Vůbec nechápu, jak je možné, že se to takhle povedlo. Dobře, měla jsem hodně natrénováno, ale stejně. Možná to bylo tím, že nešlo o peníze, o titul, věděla jsem, že se nic nestane, když nevyhraju.
A vidíte, dnes je vašemu rekordu už šestatřicet let...
Tenkrát mě vůbec nenapadlo, že by mohl vydržet tak dlouho. Říkala jsem si, že třeba tak dva roky. Ale já vlastně tehdy v cíli ani netušila, že pár dnů nato nepoběžím na mistrovství světa v Helsinkách jen čtyřstovku, ale navíc i osmistovku. Doma jsem totiž svatosvatě slíbila, že si dám jen čtyřstovku. Že chci jednou vyhrát, když nemá běžet Marita Kochová (slavná soupeřka z NDR – pozn. red.). A vidíte, nakonec to dopadlo tak, že jsem vyhrála oba závody.
Dovedete si představit, jakou by měl váš světový rekord hodnotu, pokud byste tehdy v Mnichově běžela skutečně naplno?
Nevím. Já si vzpomínám, že jsem doběhla do cíle a vůbec nic mi nebylo. Trenérovi jsem říkala: Když jsem byla na cílové šachovnici, tak jsem se dívala na tabuli a přibrzdila. Protože jsem si říkala, že o nic nejde. Kdybych takový čas zaběhla teď, tak by mi asi za něj dali hromadu peněz.
Jarmila Kratochvílová
|
A tehdy jste nedostala nic?
Když jsem se vrátila domů, tak mi dali tři tisíce korun. To nebylo ani na televizi, kterou jsem si chtěla koupit. (usmívá se)
Proč myslíte, že vás dodnes nikdo nepřekonal?
Nás do revoluce nikam nepouštěli, nebyly žádné mítinky a Diamantové ligy. Možná kdyby tehdy byla ta možnost, tak jsem taky kvůli penězům týden co týden objížděla kdejaký závod. A třeba bych tenhle rekord nikdy neudělala.
Jinými slovy, stojí za výdrží vašeho rekordu příliš velký počet mítinků a méně času na trénování?
Vzpomínám si, že když běhávala Lída Formanová, tak tam s ní byla Mosambičanka Maria Mutola, která se můj rekord snažila překonat na každých závodech. Pořád dokola to ohlašovala. Tehdy byla její vodičkou jedna Ruska, která pak za mnou přišla a říkala mi: Jak to může dát, když už i já jsem unavená. Ona běžela třeba i 25 osmistovek. A stejně nic.
Věříte, že by mohl váš rekordní čas 1:53,28 přežít na čele světových tabulek i čtyřicet let?
To si nemyslím. Podle mě ho překoná už letos Caster Semenyaová. U ní je ale otázka jiná, týká se jejích problémů, kdy ona sama uznává, že má dvě pohlaví. A holky s ní kvůli tomu nechtějí běhat. I federace jí to nejprve zakáže, pak jí to zase za pár dnů povolí. Je to divný. Měli by už konečně vyřknout konečný ortel.
Dělalo se něco podobného také za vaší éry?
Říkávalo se tomu sextest. Buď vám vytrhli vlas, nebo vytřeli sliznici a na základě jednoduchého testu vám potom vydali kartičku, podle níž jste byla ženská jednou provždy. Na všechny závody. Jenže to se zrušilo.
Co prožíváte ve chvíli, kdy sledujete závod, v němž zmíněná Jihoafričanka Semenyaová atakuje váš rekord?
Nejdřív musím říct, že jsem si ani neuvědomila, že už je to zase rok, co můj rekord vydržel. (usmívá se) Až poté, co jste zavolala, jsem si řekla: Jejda, on už zase uběhl celý rok? Přitom já se dívám na všechny závody. A právě u Semenyaové jsem vždycky vystresovaná.
Jak se to projevuje?
Mám stopky v ruce, pořád se dívám jen na ni. Až mě překoná, tak se konečně budu moct podívat i na ostatní, jak pěkně běží. Zatím se ale soustředím jen na ni. První kolo má většinou rychlejší, pak už vstávám ze sedačky, a když je tam můj synovec, tak mě zase tlačí zpátky dolů se slovy: Neboj, ještě přijde poslední stovka. (směje se)
V Česku asi ještě dlouho konkurenci mít nebudete, nebo snad vidíte nějakou svoji nástupkyni?
Jedna talentovaná juniorka, která běhá čtyřstovku za 52 vteřin a kousek, tady je. Ale bude záležet, jak zvládne přechod mezi dospělé. Každopádně o svoje československé rekordy se zatím neobávám. Je zvláštní doba pro mladé.
Co tím myslíte?
Mladí nejsou zvyklí pracovat. Existuje spousta jiných priorit, od mobilů přes počítače. Krom toho už nejsou tak odolní. My pořád lítali venku. Zvlášť my tady na malém městě. Pro nás to byla jedna velká tělocvična. Byli jsme víc pohybliví.
Vy sama jste ale začínala s atletikou v pozdějším věku...
Ano, dost pozdě. Přišla jsem na stadion v Čáslavi až ve druhém ročníku gymnázia.
Co vás zdrželo?
(usmívá se) Jednak jsme doma pomáhali strejdovi a musela jsem se taky učit. Neexistovaly žádné sportovní třídy. A naše rodina byla spíš nesportovní. Měla jsem ale štěstí, že jsem na gymnázium chodila se spolužačkou, která v Čáslavi dělala atletiku. První rok jsem ještě odolávala, ale pak jsem s ní jednou na trénink zašla. A už jsem zůstala.
A pozdější start vám evidentně vůbec neuškodil...
Hrozně mi pomohla práce na venkově, byla jsem odolná. A hlavně zdravá, to je další moc důležitá věc, která mi pomohla k výsledkům. Dnes mají děcka nejrůznější alergie nebo ortopedické problémy. Mě nic takového nepostihlo. Musím to rychle zaklepat. Kromě operace achilovky, která mi navíc ani nepraskla, mi nic nebylo. A není doteď.
To je skoro k nevíře...
Však mi to taky lidé nechtějí věřit. Když se potkám třeba s bývalými hokejisty, tak mi říkají: Nepovídej, že nemáš něco vyoperovaného – kyčel, nebo koleno? To přece máme my všichni. Marně je přesvědčuju, že to tak není. Jen si možná občas trochu zakulhám, protože mi chybí v noze nějaký nerv. Ale nebolí to.
Říkáte, že vám pomohla tvrdá práce doma, což je podobný případ jako například u hokejisty Jaromíra Jágra. Takže tudy vede cesta k úspěchu?
Možná. Mně to pomohlo, jemu asi taky a ještě podobně makala rychlobruslařka Martina Sáblíková. Dřina, to je strašné plus do sportovního života.
Jarmila Kratochvílová vytvořila dosud nepřekonaný rekord v běhu na 800 metrů už 26. července 1983 na MS v Mnichově.
Dalším společným rysem je bezesporu dlouhověkost. Vy jste přece zaběhla svůj rekord v době, kdy vám bylo už 32 let...
Možná to bylo proto, že jsem pozdě začala. A taky musím zmínit další plus ve své kariéře, což byl fakt, že jsem celý život trénovala na škváře. Do ní, když se zaboříte, tak nemáte takové nárazy do svalů. Dnes se dělají supertvrdé povrchy, staví se stadiony, kde fouká vítr do zad. Ale já bych takhle trénovat nechtěla. My byli pořád venku, ve sněhu, v prachu, věčně špinaví.
Nikdy jste nezatoužila po větším komfortu?
To víte, že jsem se taky někdy zkusila ozvat, ale můj kouč (Miroslav Kváč – pozn. red.) mi odpověděl: Trénovat se dá i na hnoji. To si budu pamatovat až do smrti.
Když už jsme zmínily vašeho kouče: jeho tréninkové dávky byly pověstné. Ještě se někdy podíváte do svých deníků?
Občas ano, ale ani nemusím, hodně si pamatuju. Vzpomínám si, že jedna moje kamarádka, která taky běhala, mi jednou oznámila, že se mnou půjde do posilovny a odposiluje to samé, co já. Varovala jsem ji, ať to nedělá, ale nedala si říct. Hned večer pak dostala horečku a tři dny se nemohla hnout.
Říkáte, že podobnou zkušenost by měl udělat každý, kdo je přesvědčený, že bez dopingu byste takových výsledků nedosáhla?
Nikdo u těch tréninků nikdy nebyl. Viděli jen výsledky a ptali se, jak je to možné? U nás v republice, když je někdo v něčem dobrý, a nemusí to být zrovna sport, tak je hned podezřelý. Já už jsem potom ty řeči ani nevnímala. Ale mrzelo mě to.
Máte čisté svědomí?
Především mám v hlavě pořád ty děsivé dávky. Jednadvacet let jsme jezdili na jednu chatu do Krkonoš. Trenér uměl výborně lyžovat a tvrdil, že mi to pomůže. Když jsem tam pak přijela se svýma holkama, které jsem trénovala, nemohla jsem kolem té chaty ani projít.
Ale přece jen, nebylo možné, že by vám někdo podával nějakou zakázanou látku bez vašeho vědomí?
To ne. My jsme měli svoje B-komplexy a celaskony. Strašně šuměly a my je pořád pili. Dneska bych si je nedala ani za nic. Teď jsou nejrůznější energetické nápoje, o kterých my neměli tušení. Já byla z venkova. A zvyklá všechno odběhat na maso.
Vegetariánka by z vás nebyla?
Ani omylem. Strejda měl prase a já vyrostla na sádle a mase. Řízky, to byl můj doping.
Vločky k snídani jste nikdy nezkoušela?
Nemohla jsem je, myslela jsem, že se zblázním. Jednou mi doktorka říkala: Na tuhle misku ujedou lyžaři padesát kilometrů a nemají hlad. Tak jsem to jednou v Tatrách zkusila. Jenže pak jsem vylezla ven, ucítila klobásy a musela si dát aspoň půlku. Jinak bych těch dvacet třistametrových úseků prostě nedala.
Vraťme se ještě jednou k vašemu rekordu. Nebo spíš do roku 1983. Byl pro vás nejúspěšnější?
Asi ano, protože i na čtyřstovce jsem udělala světový rekord a získala dva tituly. A taky jsem dostala Řád práce. Po revoluci někdo říkal, že bychom ho měli vrátit, ale já řekla: Ne, já ho mám opravdu za práci.
Rok nato jste měla svoje výsledky potvrdit na olympiádě v Los Angeles...
Myslela jsem, že se tam rozloučím s kariérou. Ani ve snu by mě nenapadlo, že kvůli politice nakonec nikam nepojedeme. Nemohli jsme s tím nic dělat. Okamžitě nám vzali pasy. A i kdybychom tehdy řekli, že tam chceme, tak by to stejně nikdo nenapsal.
Na další olympiádu už jste čekat nechtěla...
Trenér sice říkal, že to dám, ale já si vzala blok a napsala si na něj pro a proti. A pak se rozhodla. Nebylo to vůbec jednoduché. Absolvovala jsem ještě mistrovství světa v roce 1987, ale pak jsem šla na poštu a rozeslala telegramy, že končím. Ten večer mi bylo hrozně. Moje neteř mi tehdy říkala: Ty jsi tak hrozně bílá, ty snad umřeš.
Nakonec jste u atletiky zůstala jako trenérka. Pořád vás to baví?
V Čáslavi na stadionu jsem už 52 let, měla bych tu mít svoji sochu. (usmívá se) Baví mě to pořád, ale letos už jsem měla krizi. Když mladé pořád motivujete, a oni pak nepřijdou na závod nebo si nepřidají jeden úsek, protože jednou je moc teplo, pak zase prší nebo je zima. To je těžké. Víte, oni by chtěli výkony, ale nebaví je to. A to je ten problém. Mě atletika bavila strašně moc. A navíc jsem měla podporu rodiny.
Když od atletiky odbočíme, slyšela jsem, že vaším velkým koníčkem je biatlon, je to pravda?
To ano. Někdy, když je zrovna závod a my trénujeme, začnu být děsně nervózní. V půl třetí už mi pak říkají: Tak už se seber a běž se dívat do té své kanceláře. (směje se)
Opravdu vás biatlon tak chytil?
Věříte, že v tu dobu, kdy se na něj dívám, ačkoliv jsem ho nikdy nedělala, cítím, že ho mám snad radši než atletiku? Je neskutečně akční, běžíte rychle, ale uděláte chybu na střelnici a všechno je jinak.
A co ostatní sporty?
Koukám na všechno, ale nejvíc na biatlon a na atletiku. Třeba zrovna teď byla Diamantová liga v Londýně. Oni to sice v televizi dávali ze záznamu až večer, ale zároveň to šlo na dvojce přímo v době, kdy my byli v Novém Městě nad Metují na závodech. Tamní moderátor pak hlásil, že ten a ten zaběhl evropský rekord na 400 metrů překážek. A já si v duchu říkala: Ježíš, už nic neříkej, ať se můžu večer podívat. Já to mám jako divadlo.
Jak tomu mám rozumět?
Jednou jsem napsala kamarádce, že jdu do divadla, a ona se zeptala, co si beru na sebe. (směje se) Tak jsem jí vysvětlila, že si sednu před televizi a čekám, až začne přenos z atletiky nebo z biatlonu. Teď už se jen ptá, jestli sedím v první řadě.
